I.ÚS 3337/13 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatele JUDr. Václava Vlka, advokáta, se sídlem Sokolovská 22, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2013 č. j. 5 Tdo 288/2013-69 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2012 sp. zn. 6 To 445/2011, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byl dne 4. 11. 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti (dále jen "návrh") podaný jménem F. D. a směřující proti v záhlaví označeným rozhodnutím obecných soudů vydaným v trestním řízení ve věci jmenovaného F. D. jako obviněného, jimiž měla být porušena ústavně zaručená práva obviněného. Návrh byl podepsán pouze navrhovatelem a nebyla k němu připojena žádná plná moc. V závěru návrhu bylo uvedeno, že F. D. dne 10. 8. 2013, ještě před doručením napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu jeho právnímu zástupci - navrhovateli, zemřel a navrhovatel tuto "ústavní stížnost" podává právě z pozice právního zástupce zesnulého obviněného. Oprávnění podat ústavní stížnost v daném případě dovozuje z analogie k obdobnému právu podat návrh na obnovu trestního řízení. Dále navrhovatel též uvedl, že má k dispozici plné moci udělené rodinnými příslušníky a dědici zemřelého.

2. Navrhovatel byl následně přípisem Ústavního soudu ze dne 7. 7. 2014 zpraven o nejasnosti podaného návrhu ve vztahu k osobě stěžovatele. Byl poučen, že český právní řád neumožňuje podat ústavní stížnost ve prospěch třetí osoby či v obecném zájmu a že v řízení před ústavním soudem musí být advokátem zastoupen i advokát jako stěžovatel. Dále byl vyzván, aby ve lhůtě 30 dní ode dne doručení přípisu sdělil, kdo přesně je v uvedené věci stěžovatel a jaká jeho základní práva byla dotčena a čím, a aby k návrhu doložil plnou moc k zastupování tohoto stěžovatele (respektive plnou moc udělenou jím jako stěžovatelem jinému advokátovi). Přípis byl navrhovateli doručen dne 8. 7. 2014; navrhovatel na něj do dnešního dne nijak nereagoval.

3. S ohledem na právě uvedené skutečnosti posoudil Ústavní soud návrh ze dne 4. 11. 2013 jako podaný navrhovatelem.

4. Okruh subjektů oprávněných k podání ústavní stížnosti je stanoven zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je k podání ústavní stížnosti oprávněna fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.

5. V posuzovaném případě navrhovatel tvrdí, že rozhodnutími obecných soudů v řízení, jehož nebyl účastníkem (respektive stranou; srov. § 12 odst. 6 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád), ale toliko právním zástupcem obviněného (účastníka - strany řízení) bez samostatného postavení, došlo k porušení ústavně zaručených práv obviněného. Z toho je naprosto zřejmé, že navrhovatel nespadá do okruhu osob oprávněných k podání ústavní stížnosti - nebyl účastníkem předchozího řízení a zejména nenamítá dotčení svých ústavně zaručených práv a svobod. Ústavní soud znovu připomíná, že ani k jeho výzvě nebyla k návrhu připojena jakákoli plná moc, tím spíše ne zákonem vyžadovaná speciální plná moc (§ 30 a 31 zákona o Ústavním soudu) udělená zemřelým obviněným navrhovateli jako jeho právnímu zástupci. Nelze proto než uzavřít, že v případě navrhovatele se jedná o osobu zjevně neoprávněnou k podání ústavní stížnosti.

6. Nad rámec nutnosti Ústavní soud zdůrazňuje, že pro vymezení osob oprávněných k podání ústavní stížnosti nelze analogicky použít ustanovení trestního řádu o osobách oprávněných k návrhu na povolení obnovy řízení a jejich oprávnění učinit takový návrh i po smrti obviněného (§ 280 odst. 3 trestního řádu). Jednak se jedná o oprávnění výjimečné i v rámci trestního řádu (trestního řízení), které se u jiných opravných prostředků nevyskytuje, a jednak, a to zejména, pro žádné řízení před Ústavním soudem nelze za pomoci analogie rozšiřovat okruh navrhovatelů taxativně stanovený zákonem o Ústavním soudu (srov. Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V. Zákon o Ústavním soudu. Komentář. 2. přepracované a rozšířené vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 214).

7. Rozsah oprávnění rodinných příslušníků jako pozůstalých po zemřelém účastníkovi řízení k podání ústavní stížnosti za tohoto zemřelého pak v nyní posuzovaném případě nebylo nutno vůbec zkoumat a zvažovat, jelikož Ústavnímu soudu nebyla vůle pozůstalých po obviněném F. D. v tomto směru nijak projevena (ani odpovídajícím doplněním návrhu ze dne 4. 11. 2013, ani doložením plné moci udělené pozůstalými navrhovateli či jinému advokátu pro zastupování v řízení před Ústavním soudem).

8. S ohledem na vše výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než rozhodnout, jak je uvedeno ve výroku, v souladu s § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, podle něhož soudce zpravodaj usnesením odmítne návrh, jde-li o návrh podaný někým zjevně neoprávněným.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. září 2014

Kateřina Šimáčková, v. r.

soudkyně zpravodajka