III.ÚS 1263/14 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Miladou Tomkovou o ústavní stížnosti Ing. Pavla Tykače, zastoupeného Mgr. Radimem Smolenem, advokátem, AK se sídlem V Celnici 1031/4, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014 sp. zn. 3 Tz 1/2014 a postupu ministryně spravedlnosti, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 2 odst. 2, čl. 7 odst. 1, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a základních svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy domáhal zrušení shora označeného rozhodnutí, jímž Nejvyšší soud vzal na vědomí zpětvzetí stížnosti pro porušení zákona. Stěžovatel se cítil dotčen ve svých právech nejen rozhodnutím Nejvyššího soudu, ale i postupem stávající ministryně spravedlnosti, která dne 3. 2. 2014 vzala zpět stížnost pro porušení zákona ze dne 30. 12. 2013 č. j. 795/2013-OD-SPZ/9, podanou ve prospěch stěžovatele předchozí ministryní spravedlnosti.

Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu a sdělení ředitele odboru dohledu Ministerstva spravedlnosti ze dne 3. 2. 2014, č.j. MSP-795/2013-OD-SPZ/30, připojených k ústavní stížnosti, vyplynulo, že ministryně spravedlnosti dopisem ze dne 31. 1. 2014 pod č. j. MSP-795/2013-OD-SPZ/24, doručeným Nejvyššímu soudu dne 3. 1. 2014, vzala podle ustanovení § 266 odst. 6 tr. řádu zpět stížnost pro porušení zákona ze dne 30. 12. 2013 č. j. 795/2013-OD-SPZ/9, kterou proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 1. 2013 č. j. 9 To 78/2012-11333 v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. Nt 201/2012, podala ve prospěch stěžovatele bývalá ministryně spravedlnosti.

Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému přezkumu stěžovaných rozhodnutí, vždy zkoumá formální náležitosti ústavní stížnosti a podmínky její projednatelnosti, tedy mimo jiné i to, zda stěžovatel je osobou oprávněnou k podání ústavní stížnosti.

Podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č.182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je k podání ústavní stížnosti oprávněna fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním pořádkem.

Ústavní soud dává ve své obecně přístupné judikatuře konstantně najevo, že za procesní prostředek k ochraně práva ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je možné považovat jen ten procesní (opravný) instrument, jenž je v dispozici účastníka řízení, a není závislý na rozhodnutí (uvážení) jiného subjektu (příslušného státního orgánu). Stížnost pro porušení zákona takovým prostředkem není, neboť stěžovatel není osobou oprávněnou k jejímu podání (srov. nález

sp. zn. II. ÚS 138/93

ze dne 15. 9. 1994, N 44/2 SbNU 45 či usnesení

sp. zn. I. ÚS 9/94

ze dne 12. 5. 1994, U 11/2 SbNU 219).

Podle ustanovení § 266 odst. 1 a 6 tr. řádu proti pravomocnému rozhodnutí soudu nebo státního zástupce, jímž byl porušen zákon nebo které bylo učiněno na podkladě vadného postupu řízení, může ministr spravedlnosti podat u Nejvyššího soudu stížnost pro porušení zákona. Ministr spravedlnosti může vzít zpět stížnost pro porušení zákona, kterou podal, a to až do doby, než se soud rozhodující o stížnosti pro porušení zákona odebere k závěrečné poradě. Zpětvzetí stížnosti vezme usnesením na vědomí předseda senátu tohoto soudu.

Ze zákonné úpravy je zřejmé, že k podání stížnosti pro porušení zákona a k jejímu zpětvzetí je oprávněn pouze ministr spravedlnosti, který ji podat může či nemusí. Toto výlučné oprávnění náleží pouze jemu a pokud stížnost pro porušení zákona nepodá či již podaný návrh vezme zpět (bez ohledu na to, kdo funkci ministra spravedlnosti zastává), k zásahu do práva obviněného či odsouzeného (jemuž takové právo nenáleží) tak nejenže nemůže dojít, ale dotyčný také není osobou, která je oprávněna domáhat se stížnosti pro porušení zákona či brojit proti zpětvzetí již učiněného úkonu a jeho vzetí na vědomí Nejvyšším soudem (srov. též usnesení

sp. zn. IV. ÚS 2969/10

ze dne 1. 11. 2010).

Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, neboť šlo o návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. července 2014

Milada Tomková, v. r.

soudkyně zpravodajka