II.ÚS 2102/14 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků o návrhu Jana Maka, kterým se navrhovatel domáhá přezkumu postupu exekutora, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

1. Dne 19. 6. 2014 byl Ústavnímu soudu doručen návrh, kterým se navrhovatel domáhá přezkumu postupů exekutora v exekučních řízeních, týkajících se jeho osoby (jako ručitele či povinného). Ve svém podání navrhovatel vytýká, že není schopen s ohledem na své finanční příjmy prováděné exekuce hradit a z obavy před finanční tísní žádá Ústavní soud o pomoc při hájení spravedlnosti.

2. Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem návrhu stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.

3. Ústavní soud se ve své činnosti řídí principem uplatňování státní moci jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví [čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")], a nemůže tak překročit rámec předpisů, které vymezují jeho postavení a pravomoc. Podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručená ústavním pořádkem. To znamená, že v řízení o ústavních stížnostech rozhoduje Ústavní soud pouze o tom, zda došlo k takovémuto porušení, přičemž pokud tomu tak bylo, zruší napadené rozhodnutí, nebo, směřuje-li ústavní stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci než je rozhodnutí, zakáže tomuto orgánu pokračovat v porušování práva a přikáže mu, aby obnovil stav před porušením, pokud je to možné. Součástí této pravomoci Ústavního soudu ale není posuzovat bez dalšího činnost exekutora, a to ani s ohledem na majetkové či jiné poměry povinného.

4. V případech, kdy se povinná osoba dostane do přechodné tíživé životní situace, ve které není schopna hradit pohledávku vymáhanou exekutorem, může požádat o odklad exekuce dle ustanovení § 54 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), ve znění pozdějších předpisů. Návrh na odklad exekuce, jehož nezbytnou součástí jsou listiny prokazující tvrzení v něm obsažená, se podává u exekutora, který vede exekuci. Do vydání rozhodnutí o návrhu na odklad exekuce exekutor nečiní žádné úkony směřující k provedení exekuce, nejde-li o návrh, který je svévolným nebo zřejmě bezúspěšným uplatňováním nebo bráněním práva. Nevyhoví-li pak exekutor návrhu na odklad exekuce do 7 dnů, postoupí jej společně s exekučním spisem k rozhodnutí exekučnímu soudu, který o něm rozhodne bez zbytečného odkladu, nejpozději do 15 dnů. V případě, kdy je návrh na odložení exekuce podáván z důvodu tíživé životní situace povinného, musí být splněny v souladu s § 54 exekučního řádu a § 266 odst. 1 občanského soudního řádu tyto podmínky: povinný se bez své viny ocitl přechodně v takovém postavení, že by neprodlené provedení exekuce mohlo mít pro něj či jeho rodinu zvláště nepříznivé důsledky a oprávněný by nebyl odkladem exekuce vážně poškozen.

5. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud není z výše uvedených důvodů příslušný k projednání návrhu stěžovatele, musí tento návrh podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu odmítnout. Z tohoto důvodu zároveň nevyzýval stěžovatele k odstranění vad jeho návrhu, zejména nedostatku jeho právního zastoupení advokátem, neboť vyhovění takovéto výzvě by nemohlo nic změnit na výsledku tohoto řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. července 2014

Vojtěch Šimíček, v. r.

soudce zpravodaj