I.ÚS 3883/13 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida a Ivany Janů (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Fleischera, zastoupeného Mgr. Lucií Proseckou, advokátkou, se sídlem Karolíny Světlé 301/8, 110 00 Praha 1, proti přípisu Nejvyššího správního soudu ze dne 12. února 2013 č. j. Vol 26/2013-16, proti přípisu Nejvyššího správního soudu ze dne 15. dubna 2013 č. j. Vol 26/2013-63 a proti přípisu Nejvyššího správní ho soudu ze dne 4. listopadu 2013 č. j. Vol 119/2013-5, za účasti Nejvyššího správního soudu, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 20. prosince 2013, doplněnou podáním ze dne 24. března 2014 stěžovatel brojil proti přípisům Nejvyššího správního soudu v záhlaví uvedeným a domáhal se jejich zrušení. Je toho názoru, že jimi mělo být zasaženo do jeho základních práv plynoucích z čl. 4 odst. 4, čl. 21, čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práva svobod a čl. 4 Ústavy.

Napadenými přípisy Nejvyššího správního soudu bylo stěžovateli sděleno, že tento soud nepovažuje jeho podání za návrhy ve smyslu § 90 odst. 5 č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "soudní řád správní") a § 87 odst. 1 zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky, ve znění pozdějších předpisů a nebude se jimi tedy meritorně zabývat. To především proto, že chybí petit, kterým by se stěžovatel domáhal vyslovení neplatnosti voleb nebo brojil proti volbě určitého kandidáta a že úprava hlasovacího lístku, kterou zvolil, volební zákon neumožňuje.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že jedním ze způsobů realizace volebního práva dle čl. 21 Listiny je i tzv. negativní volba, tedy volba proti všem kandidátům. K zásahu do jeho základního práva zaručeného čl. 21 Listiny pak mělo dojít tím, že upravené hlasovací lístky, vyjadřující nesouhlas se všemi kandidáty a dalším způsobem přelepené, byly pravděpodobně uznány za neplatné a nedošlo tedy k řádnému započítání jeho negativních hlasů.

Ústavní soud shledal, že v části ústavní stížnosti, ve které je navrhováno zrušení přípisu Nejvyššího správní ho soudu ze dne 12. února 2013, č. j. Vol 26/2013-16 a přípisu ze dne 15. dubna 2013, č. j. Vol 26/2013-63 se jedná o návrh opožděný a v části, kde navrhuje zrušení přípisu Nejvyššího správního soudu ze dne 6. listopadu 2013, č. j. Vol 119/2013-5, jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Jak sám stěžovatel uvádí, přípis Nejvyššího správního soudu č. j. Vol 26/2013-16 mu byl doručen dne 14. února 2014 a přípis Nejvyššího správního soudu č. j. Vol 26/2013-63 dne 18. dubna 2013. Ústavní stížnost proti těmto přípisům byla podána až 19. prosince 2013, tedy zjevně po 2 měsíční lhůtě stanovené v § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.

Ústavní soud se tedy zabýval jen námitkami, kterými stěžovatel brojil proti přípisu Nejvyššího správního soudu ze dne 6. listopadu 2013 č. j. Vol 119/2013-5. Ústavní soud konstatuje, že se v něm tento soud vypořádal se všemi stěžovatelovými námitkami a důkladně vysvětlil důvody, proč se daným podáním nemůže meritorně zabývat. Ústavní soud vyslovený názor Nejvyššího správního soudu sdílí a vzhledem k podstatě případu proto postačí na vyslovené jen odkázat.

Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti a jejích přílohách. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) a § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. S ohledem na tento výsledek řízení nebylo možné stěžovateli vyhovět ani v jeho žádosti o přiznání náhrady nákladů řízení, když podmínky § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nebyly naplněny.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. května 2014

Kateřina Šimáčková, v.r.

předsedkyně senátu