III.ÚS 3368/13 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci ústavní stížnosti Ing. Antonína Lovětínského, zastoupeného JUDr. Petrem Pavlíkem, advokátem se sídlem v Praze, Křižíkova 159/56, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2013 sp. zn. 22 Cdo 1073/2013, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 11. 2012 sp. zn. 7 Co 878/2012 a proti rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 5. 1. 2012 sp. zn. 4 C 142/2011, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení ustanovení čl. 11 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v jeho občanskoprávní věci.

Shora uvedeným rozsudkem Okresní soud v Jindřichově Hradci na základě žaloby proti stěžovateli určil, že v ní specifikované nemovitosti (pozemek - trvalý travní porost o výměře 287 m2 v katastrálním území Mosty) byly ke dni 29. 11. 2000 ve společném jmění manželů Mgr. Milady Rodové a Ing. Jana Roda; současně byl stěžovatel zavázán k náhradě nákladů řízení. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudek okresního soudu v záhlaví identifikovaným rozsudkem potvrdil a následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl.

Stěžovatel v ústavní stížnosti - vedle námitek věcných - namítá, že ve smyslu závěrů nálezu Ústavního soudu

sp. zn. III. ÚS 200/98

bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce, neboť v dané věci rozhodovala "vyloučená" soudkyně, jelikož jí byla věc přidělena v rozporu s rozvrhem práce Okresního soudu v Jindřichově Hradci.

Z ústavní stížnosti, jakož i z vyžádaného procesního spisu, se podává, že z tohoto důvodu stěžovatel podal dne 3. 4. 2013 žalobu pro zmatečnost, a řízení o ní dosud nebylo skončeno (poslední jednání dne 5. 12. 2013 bylo odročeno na neurčito).

Dříve, než lze přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, je Ústavní soud povolán prověřit, zda jsou splněny všechny formální a obsahové podmínky stanovené pro její podání (resp. věcné projednání) zákonem o Ústavním soudu.

Podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný a mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

Ústavní stížnost je podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje; vyznačuje se tedy mimo jiné tím, že je k standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním; je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu jimi vedeného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu (v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti).

Požadavek vyčerpat "všechny procesní prostředky" ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu není splněn již tím, že řízení o těchto prostředcích je zahájeno; zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které na tomto základě otevřené řízení skýtá, případně i řízení, které má být vedeno posléze. Z principu subsidiarity ústavní stížnosti totiž plyne, že ústavní stížnost lze projednat až poté, co toto (další) stadium řízení bude skončeno; ústavní stížnost ostatně nemůže pominout rozhodnutí o posledním opravném prostředku a zásadně proti němu musí (též) směřovat, přičemž v řízení, jež probíhá, je splnění tohoto požadavku přirozeně nemožné.

To platí i v situaci stěžovatelem uvažované, kdy zahájil řízení o žalobě pro zmatečnost, které je též nadáno potenciálem vyvolat rozhodnutí s kasačními účinky vůči předchozím rozhodnutím, a tím - v obecné rovině - i způsobilostí dosíci obdobné nápravy, kterou stěžovatel sleduje současně podanou ústavní stížností.

Jelikož podání ústavní stížnosti implikuje jí inherentní směřování k rozhodnutí o ní (a nikoli k "vyčkávání" výsledku jiného řízení, ať již cestou faktickou nebo formální), je souběžným zahájením řízení o žalobě založeno riziko, že Ústavní soud do tohoto řízení, event. i do řízení následujícího, svým rozhodnutím zasáhne, což je důsledek - jak procesně tak z vyložených zásad ústavněprávního přezkumu - neakceptovatelný.

Opačný názor stěžovatele, vyvozovaný z hledisek "procesní ekonomie", tudíž nemůže obstát, a nic na tom nemění ani okolnost, že v ústavní stížnosti uplatnil též námitky jiné (věcné), žalobě pro zmatečnost nepodřaditelné (srov. též usnesení Ústavního soudu

sp. zn. I. ÚS 1156/08

,

sp. zn. IV. ÚS 2889/09

či

sp. zn. II. ÚS 93/12

).

Výše zaznamenaný princip subsidiarity tohoto přezkumu se tedy prosazuje i zde, a jeho uplatnění vede k nutnému závěru, že ústavní stížnost, je-li současně vedeno řízení o žalobě pro zmatečnost, je návrhem podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustným, a musí být podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu (soudcem zpravodajem) odmítnuta.

Je přiléhavé již jen doplnit, že dostupnost ústavní stížnosti stěžovateli tím není dotčena.

Bude-li totiž posléze žaloba zamítnuta, běží mu nová lhůta k ústavní stížnosti od doručení takového rozhodnutí; pakliže jí bude vyhověno, nastane situace obdobná současné potud, že řízení před obecnými soudy nadále probíhá (shodně výše zmíněná usnesení Ústavního soudu).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. března 2014

Vladimír Kůrka v. r.

soudce zpravodaj