III.ÚS 3001/13 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Jaromíra Adamce, zastoupeného JUDr. Ivanou Erlebach Staňkovou, advokátkou se sídlem Praha 9, Nad Krocínkou 477/13, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. června 2013 č. j. 44 Co 54/2008-752, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Návrhem (doručeným faxem dne 29. 9. 2013) stěžovatel navrhl zrušit v záhlaví citované usnesení s tím, že jím měla být porušena jeho základní práva (především na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Napadeným usnesením krajský soud rozhodl, že rozsudek soudu prvního stupně (Okresního soudu v Prostějově ze dne 12. 3. 2003 č. j. 7 C 115/2002-168) se zrušuje a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přikročit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel zkoumat, zda jsou splněny formální požadavky kladené na takový návrh zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž shledal, že ústavní stížnost, jinak tyto požadavky splňující, je nepřípustná.

Pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita. Ta se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Princip právního státu takové souběžné rozhodování nepřipouští.

Úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán, z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci, k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní. Ústavní soud již v minulosti mnohokrát konstatoval, že je v rámci řízení o ústavní stížnosti oprávněn rozhodovat toliko o rozhodnutích pravomocných, a to zjevně nikoli jen ve smyslu formálním, nýbrž i potud, že se musí jednat o rozhodnutí "konečná", byť z hlediska vyčerpání zákonných prostředků se naopak jedná o řízení "nedokončená". Opakovaně jako nepřípustné proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnosti v případě, kdy existovalo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž byla vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. března 2006

sp. zn. IV. ÚS 125/06

, ze dne 4. ledna 2011

sp. zn. IV. ÚS 3256/10

, ze dne 16. února 2011

sp. zn. III. ÚS 256/11

či ze dne 23. května 2013

sp. zn. III. ÚS 1492/13

; všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se přitom dle ustálené judikatury Ústavního soudu uplatní i tehdy, jestliže je orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí.

Krajský soud napadeným usnesením vrátil věc k dalšímu projednání soudu prvního stupně a podaná ústavní stížnost tak nemůže být posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje. S ohledem na výše uvedené tedy Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako nepřípustný návrh.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. října 2013

Jan Filip v. r.

soudce Ústavního soudu