IV.ÚS 823/06 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl dne 17. dubna 2007 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti J. B., zastoupeného JUDr. V. S., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 10.2006, čj. 8 Co 538/2006-251, a rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 19. 1. 2006, čj. 18 C 20/2004-212, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení shora označených rozsudků vydaných v řízení o určení vlastnictví. Stěžovatel podrobně rozvedl svá skutková tvrzení uplatněná již v řízení před obecnými soudy; ty však dle jeho názoru postupovaly nesprávně při hodnocení listinného důkazu, přípisu, který mu v září 2003 zaslal první žalovaný V. D. Obsahem tohoto přípisu, ve spojení s výpověďmi svědků učiněnými při jednání Okresního soudu v Novém Jičíně dne 12. 1. 2006, byl podle stěžovatele vyvrácen obsah kupní smlouvy ze dne 25. 1. 2001 a prokázáno, že podstatnou část kupní ceny za nemovitosti ve výši 500 000,- Kč stěžovatel od žalovaných neobdržel.

Ze spisu Okresního soudu v Novém Jičíně, sp. zn. 18 C 20/2004, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že stěžovatel se žalobou domáhal určení, že je výlučným vlastníkem a spoluvlastníkem konkrétně označených nemovitostí v obci a k. ú. H. Tyto nemovitosti sice kupní smlouvou prodal (společně s druhou prodávající D. B.) žalovaným (V. D. a A. B.) za cenu 550 000,- Kč, částku 500 000,- Kč však nikdy neobdržel, přestože podpisem kupní smlouvy potvrdil, že ji od žalovaných převzal. Toto prohlášení v textu smlouvy považoval za formální, s žalovanými měl dobré vztahy a neměl pochybnosti, že svůj závazek splní. Poté, co se výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí stal žalovaný V. D., se vztahy mezi ním a stěžovatelem výrazně zhoršily, a stěžovatel proto využil svého práva a od kupní smlouvy odstoupil. Okresní soud v Novém Jičíně po provedeném dokazování ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu stěžovatele zamítl. V odůvodnění vyložil, na základě jakých důkazů zjistil skutkový stav věci, proč neuvěřil tvrzením stěžovatele a jak hodnotil obsah přípisu, na který stěžovatel poukazoval i v ústavní stížnosti. Tímto přípisem žalovaný nabídl stěžovateli tři možnosti vyřešení "uspořádání domu"; v případě dobrovolného vyklizení nemovitostí nabídl stěžovateli částku 550 000,- Kč, nebo byt ve stejné hodnotě, nebo možnost zpětného odkupu nemovitosti. Okresnímu soudu bylo známo, že žalovaný se domáhá ochrany svých vlastnických práv vůči stěžovateli a jeho manželce vyklizením nemovitostí (v řízení vedeném u téhož soudu pod sp. zn. 16 C 13/2004) a usoudil, že pokud žalovaný tuto nabídku učinil v rámci své výzvy k vyklizení nemovitostí, nebylo touto skutečností prokázáno, že by k úhradě kupní ceny nedošlo. Krajský soud v Ostravě v odvolacím řízení potvrdil rozsudek okresního soudu ve věci samé, neboť právní závěr, že předmětné nemovitosti byly řádně převedeny na žalované, považoval za věcně správný (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.).

Po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připomíná, že právo přezkumného dohledu nad činností obecných soudů mu s ohledem na jeho postavení a pravomoc nenáleží a do jurisdikční činnosti obecných soudů může zasáhnout jen pokud tyto soudy nepostupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny. Úkolem Ústavního soudu tak není skutkové a právní objasňování věcí patřících do pravomoci obecných soudů a nebyl-li zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry obecného soudu a vykonanými skutkovými zjištěními, nepřísluší mu provedené důkazy hodnotit, a to ani kdyby se s jejich hodnocením, tak jak jej učinily obecné soudy, sám neztotožňoval.

Stěžovatel tvrdil porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, zaručující každému možnost domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, a porušení čl. 37 odst. 3 Listiny garantující rovnost účastníků řízení. Ústavně právní argumentace stěžovatele, byť opřená o shora označená ustanovení Listiny, však ve své podstatě směřovala především proti provedenému důkaznímu řízení a koncentrovala se do jeho nesouhlasného názoru se skutkovými a právními závěry obecných soudů. Pochybení v procesu dokazování, resp. při zjišťování skutkového stavu, však představuje porušení základních práv a svobod, zejména ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu, jen za určitých podmínek. Rozhodovací praxe Ústavního soudu (judikáty jsou dostupné v listinné podobě ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, či v elektronické podobě na www.judikatura.cz) rozlišuje v souvislosti s nesprávnou realizací důkazního řízení případy důkazů získaných, a tudíž posléze použitých v rozporu s procesními předpisy, případů důkazů opomenutých a případy svévolného hodnocení provedených důkazů.

První skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace o něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a proto musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (srov. např.nález

IV. ÚS 135/99

, Sb.n.u. sv. 14, str. 121; I.ÚS 129/2000, sv. 19, str. 221; III.ÚS 190/01, sv. 24, str. 237; II.ÚS 291/2000, sv. 26, str. 207 a další). Druhou skupinu tvoří případy tzv. opomenutých důkazů. Jde jednak o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez adekvátního odůvodnění zamítnut (event. opomenut), což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci, nebo dále o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí (ať již negativně či pozitivně) zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. např. nález

III.ÚS 150/93

, Sb.n.u., sv.2, str. 87; III.ÚS 61/94, sv. 3, str. 51; IV.ÚS 185/96, sv. 6, str. 461; II.ÚS 213/2000, sv. 25, str. 143; I.ÚS 549/2000, sv. 22, str. 65; IV.ÚS 219/03, sv. 32, str. 225 a další). Konečně třetí skupinu případů vad důkazního řízení tvoří případy, kdy z odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu v vykonanými důkazy (srov. např. nález

III.ÚS 84/94

, Sb.n.u. sv. 3, str. 257; III.ÚS 166/95, sv. 4, str. 255; II.ÚS 182/02, sv. 31, str. 165 a další).

V projednávaném případě však Ústavní soud ústavněprávní pochybení takto vymezená v postupu obecných soudů neshledal. Okresní soud v Novém Jičíně svoje rozhodnutí přiměřeně odůvodnil a z tohoto odůvodnění je zřejmé, jak hodnotil provedené důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodil a jaké právní závěry k nim přiřadil. Jak Ústavní soud ověřil, okresní soud neopomenul předmětný přípis, jak stěžovatel tvrdil, zabýval se jím a jeho obsah hodnotil (srov. str. 5 poslední odstavec rozsudku), a to samostatně i v souladu s ostatními důkazy. Jeho postup, stejně jako postup Krajského soudu v Ostravě tak nelze považovat za případ extrémního vybočení z ústavněprávního rámce kladeného na dokazování, a tudíž za základ pro kasační nález Ústavního soudu. Ústavní soud rovněž neshledal nic, co by svědčilo o porušení ústavních procesních práv stěžovatele a jeho znevýhodnění vůči druhé straně řízení. Stěžovatel byl od počátku řízení právně zastoupen advokátkou, bylo mu umožněno činit procesní návrhy, navrhovat důkazy, vyjadřovat se k tvrzením protistrany, účastnit se osobně jednání soudu či podávat opravné prostředky. K tvrzení stěžovatele o porušení čl. 37 odst. 3 Listiny tak Ústavní soud připomíná, že zásada rovnosti účastníků řízení se týká jejich procesního postavení a nelze jí argumentovat ve vztahu k výsledku sporu; jinak řečeno, výsledek sporu sám o sobě nemůže porušit rovnost účastníků řízení (srov. nález

IV.ÚS 140/02

, Sb.n.u. sv. 26, str. 309).

Podle ustanovení § 79 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost nemá odkladný účinek, Ústavní soud však může vykonatelnost napadených rozhodnutí za podmínek stanovených odst. 2 citovaného ustanovení odložit. Ústavní soud neshledal pro takový (výjimečný) postup důvod, a proto návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí samostatným usnesením nevyhověl. Při odmítnutí ústavní stížnosti pro neopodstatněnost pak tento akcesorický návrh sdílí osud ústavní stížnosti samotné.

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený z důvodů shora uvedených Ústavní soud odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 17. dubna 2007

Miloslav Výborný, v. r.

předseda senátu