III.ÚS 232/06 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl dne 22. března 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. B., zastoupeného Mgr. Martinem Bařinkou, advokátem v Brně, Marie Steyskalové 62, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 10. 2005, sp. zn. 10 To 45/2005, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. 5 T 56/2002, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 2. 3. 2006 napadl stěžovatel rozsudek Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 24. 10. 2005, sp. zn. 10 To 45/2005, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. 5 T 56/2002, a s tvrzením, že v soudním řízení bylo - v návaznosti na porušení § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu - porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), se domáhal jejich zrušení. Současně požádal Ústavní soud, aby podle § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí.

Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, napadeným rozsudkem krajského soudu byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b) trestního zákona ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 9 roků. K odvolání státní zástupkyně, podanému v neprospěch (mj.) stěžovatele, byl rozsudek soudu prvního stupně rozsudkem vrchního soudu, jenž je rovněž napadán touto ústavní stížností, částečně zrušen, a to ve výroku o trestu uloženém (mj.) stěžovateli, přičemž bylo znovu rozhodnuto, že se stěžovatel odsuzuje k trestu odnětí svobody v trvání 10 let. Uvedeného trestného činu se stěžovatel dopustil tím, že jako člen organizované skupiny si opakovaně opatřoval omamné látky a tyto distribuoval do dalších zemí.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že obecné soudy své rozhodnutí o jeho vině založily na výpovědi utajeného svědka a prvotních výpovědích spoluobžalovaných J. A. a K. B., které však jmenovaní později odvolali s tím, že byly učiněny pod psychickým nátlakem policie. Současně jim (patrně) vytýká, že tyto důkazy označily za spontánní, přesvědčivé a logicky konzistentní, zatímco výpovědi ostatní označily za nepravdivé, příp. nevěrohodné. Poukazuje i na to, že v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně namítal nedostatečně zjištěný skutkový stav a nenaplnění znaků skutkové podstaty daného trestného činu, odvolací soud se však se závěry krajského soudu ztotožnil. Jde-li o vlastní jádro ústavní stížnosti, upozorňuje stěžovatel na to, že krajský soud nejprve ve svém usnesení ze dne 31. 5. 2002, sp. zn. 5 T 11/2001, uvedl, že dosavadní řízení trpí takovými vadami a nedostatečným objasněním základních skutkových okolností, že by u hlavního líčení nemohlo být o věci rozhodnuto, avšak poté, co vrchní soud vyhověl stížnosti státního zástupce, tentýž soud - po provedení v podstatě totožných důkazů - rozhodl o jeho vině. V důsledku toho mají být rozhodnutí soudů obou stupňů rozporná se zákonem i ústavním pořádkem České republiky. Tyto soudy si, dle názoru stěžovatele, nevytvořily spolehlivý a zejména zákonný podklad pro odsuzující výrok.

Ústavní soud se nejdříve zabýval tím, zda jsou dány předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti ve smyslu § 42 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu. Dospěl přitom k závěru, že jde o včas podaný návrh, který je i co do ostatních formálních náležitostí v souladu se zákonem o Ústavním soudu, a tak přistoupil k posouzení, zda se nejedná o návrh, který je zjevně neopodstatněný. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem zpravidla rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť nic nesvědčí eventuálnímu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.

Jak již bylo výše uvedeno, protiústavnost napadených rozhodnutí je stěžovatelem spatřována zejména v tom, že krajský soud nejprve rozhodl o vrácení věci státnímu zástupci k došetření [§ 188 odst. 1 písm. e) trestního řádu], avšak poté, co vrchní soud toto rozhodnutí usnesením ze dne 28. 8. 2002, sp. zn. 10 To 119/2002, zrušil, uznal stěžovatele vinným uvedeným trestným činem. Nastalá procesní situace však není ani v rozporu s příslušným procesním předpisem, tj. trestním řádem, ani sama o sobě ještě neznamená, že nastalo porušení nějakého ústavně zaručeného základního práva (procesního), které vyplývá z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jehož se stěžovatel dovolává, či některého z principů spravedlivého procesu, který lze vyvodit z čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod. Tím ale Ústavní soud nemíní danou skutečnost nějak bagatelizovat, naopak její existence je jistě důvodem zvýšené pozornosti v případě ústavněprávního přezkumu meritorního rozhodnutí a řízení, které jeho vydání předcházelo.

Stěžovatel v ústavní stížnosti v obecné rovině vyjadřuje nesouhlas s hodnocením jednotlivých důkazů (výpovědi utajeného svědka či spoluobžalovaných) a dále - jak možno vyvozovat - tvrdí, že obecné soudy nevycházely z dostatečně a spolehlivě zjištěného skutkového stavu. K tomu nutno úvodem uvést, že Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně konstatuje, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy České republiky), není možno považovat za nějakou "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí.

Obsahuje-li ústavní stížnost takto obecné námitky, domáhá se stěžovatel v podstatě toho, aby Ústavní soud celkově přezkoumal zákonnost soudního řízení a posoudil věcnou správnost napadených rozhodnutí, sám vyhledával eventuální vady a teprve následně zkoumal, zda tato pochybení obecných soudů nemají dopad v rovině ústavně zaručených základních práv stěžovatele. Ovšem takový přístup by stavěl Ústavní soud do role zmíněné "superrevizní" instance ve vztahu k soudům obecným. Ústavní soud je z uvedených důvodů toho názoru, že povinností stěžovatele je specifikovat konkrétní vady, jež dle jeho názoru mají nebo mohou mít dopad na jeho ústavně zaručená základní práva.

Jde-li pak o namítané nesprávné hodnocení důkazů, nutno respektovat, že Ústavnímu soudu nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to i kdyby se s tímto hodnocením sám neztotožňoval; výjimku pak tvoří ty případy, kdy skutkové (a následně právní) závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (provedenými důkazy) anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (viz např. nález ze dne 20. 6. 1995,

sp. zn. III. ÚS 84/94

; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34). Jinými slovy řečeno, ingerence ze strany Ústavního soudu připadá v úvahu až v případě zásadních vad v daném hodnotícím procesu, což obvykle nastává, když soudní rozhodnutí v příslušném ohledu postrádá adekvátní odůvodnění (viz § 125 odst. 1 věta první trestního řádu), a soudní rozhodování tak vykazuje znaky libovůle, nebo v případě, že hodnocení důkazu/ů nese známky zjevného faktického omylu nebo je zatíženo evidentní logickou chybou. Ovšem takovéto pochybení v konkrétní rovině v ústavní stížnosti označeno není, stejně tak ani Ústavní soud prima facie žádné nezjistil, a tak nezbývá, než stěžovatele odkázat na obsáhlé a pečlivé odůvodnění napadených rozhodnutí, resp. tu jejich pasáž, jež se týká hodnocení důkazů.

Namítá-li stěžovatel nedostatečné zjištění skutkového stavu, Ústavní soud připomíná, že jen (obecné) soudy rozhodují o vině a trestu (čl. 90 věta druhá Ústavy České republiky), tedy o tom, zda provedené důkazy tvoří dostatečnou oporu pro závěr, že se skutek, v němž je spatřován trestný čin, stal, a že jej spáchal obviněný [§ 89 odst. 1 písm. a), b) trestního řádu]. Ani v tomto ohledu se Ústavní soud necítí oprávněn do jejich činnosti zasahovat, nezjistí-li vady, jež se dotýkají samotné ústavnosti příslušných rozhodnutí, což se v daném případě nestalo. Jinak řečeno, ani takto pojatá (obecná) námitka neskýtá dostatečnou oporu pro to, aby Ústavní soud mohl přistoupit k meritornímu posouzení této ústavní stížnosti.

S ohledem na tyto důvody Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Pokud se stěžovatel v ústavní stížnosti domáhá toho, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, je k tomu třeba uvést, že takový postup by byl možný pouze tehdy, jestliže by Ústavní soud ústavní stížnost přijal; předmětný návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit (viz např. usnesení ze dne 13. 1. 1995,

sp. zn. IV. ÚS 209/94

, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, usn. č. 2); pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh osud ústavní stížnosti; z tohoto důvodu jej nebylo třeba zmiňovat ve výroku tohoto usnesení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. března 2007

Vladimír Kůrka

předseda senátu Ústavního soudu