II.ÚS 63/05 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem o ústavní stížnosti Ing. R. Š., zastoupeného JUDr. Vítězslavem Květenským, advokátem, se sídlem Křižíkova 16, Praha, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. října 2004, sp. zn. 4 To 100/2004, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti rozhodnutí, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 3. února 2005 se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. října 2004, sp. zn. 4 To 100/2004. Tvrdí, že tímto rozhodnutím byla porušena jeho základní práva podle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Současně stěžovatel navrhl odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí s ohledem na to, že by podle něj měl nastoupit výkon trestu, což považuje za velmi citelnou újmu.

V ústavní stížnosti stěžovatel mimo jiné uvedl, že dne 11. ledna 2005 podal proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání s tím, že jeho obsah je součástí argumentace ústavní stížnosti. Souběžné podání ústavní stížnosti zdůvodnil tak, že dovolací důvody zdaleka nepostihují všechny možnosti rozporu konkrétního soudního rozhodnutí s ústavním pořádkem. Dále odkázal na znění § 75 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), avšak bez bližšího vysvětlení.

Dříve než Ústavní soud přistoupí k projednání a rozhodnutí věci samé, vždy prověřuje, zda jsou splněny všechny zákonem stanovené formální náležitosti.

Ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je ve vztahu subsidiarity vůči ostatním procesním prostředkům, sloužícím k ochraně práv. Z materiálního povahy subsidiarity vzniká pravomoc Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti teprve tehdy, pokud ústavně zaručená základní práva a svobody nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Jestliže právní předpis (trestní řád) stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech obviněného konkrétní orgán veřejné moci (Nejvyšší soud ČR), bylo by zásahem do jeho pravomoci, pokud by jiný orgán (Ústavní soud) o těchto právech rozhodoval bez toho, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci, tzn. i k nápravě případného porušení základních práv a svobod. Ani ze zákonného vymezení dovolacích důvodů přitom nemůže být vyvozen rozhodovací postup, který by zakládal různost v možnosti přístupu odlišných skupin účastníků řízení k Nejvyššímu soudu, kteří se u něj v souladu s čl. 4 a čl. 95 Ústavy České republiky dovolávají ochrany svých základních práv a svobod (srov.

sp. zn. I. ÚS 55/04

in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 34. N. 114. str. 187).

Ze shora uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost podaná souběžně s dovoláním je podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona nepřípustná, neboť posledním prostředkem k ochraně práva je v takovém případě podané dovolání, resp. rozhodnutí o něm, které nemůže být odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu (§ 75 odst. 1 zákona věta druhá za středníkem). Pojem "vyčerpání" všech procesních prostředků k ochraně práva totiž neznamená jen jejich uplatnění, nýbrž i dosažení rozhodnutí ve věci.

V posuzovaném případě je ústavní stížnost předčasná, neboť stěžovatel před podáním ústavní stížnosti podal v téže věci dovolání, o němž do dnešního dne nebylo rozhodnuto. Ústavní soud zároveň neshledal naplnění podmínek podle § 75 odst. 2 zákona, a stěžovatel jejich existenci ani netvrdil.

Lhůta k eventuálnímu podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání, a rovněž proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů, začne stěžovateli běžet dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání.

Proto byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako nepřípustná, podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona. S ohledem na akcesorickou povahu návrhu na odklad vykonatelnosti rozhodnutí je tím odmítnut i tento návrh.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. ledna 2007

Jiří Nykodým, v. r.

soudce Ústavního soudu