II.ÚS 648/06 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti R. M., zastoupeného JUDr. Ivanem Werlem, advokátem, se sídlem Vrchovecká 74/2, Velké Meziříčí, směřující proti usnesení státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství ve Zlíně ze dne 20. července 2006, sp. zn. ZT 574/2006, a usnesení policejního orgánu ze dne 3. července 2006, ČTS: ORLZ- 882/TČ-81-2006, za účasti 1) Okresního státního zastupitelství ve Zlíně, a 2) Policie České republiky, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou elektronicky dne 29. září 2006 se stěžovatel domáhá zrušení usnesení policejního orgánu ze dne 3. července 2006, ČTS: ORLZ- 882/TČ-81-2006, kterým proti němu bylo zahájeno trestní stíhání pro trestný čin porušování autorského práva, práva souvisejícího s právem autorským a právem k databázi podle § 152 odst. 1 trestního zákona, kterého se měl dopustit nabízením prodeje a instalace a v jednom případě i skutečným instalováním zařízení, které umožňuje obejít ochranu proti kopírování programů tím, že na určitých přehrávačích umožňovalo spuštění nelegálních programů, a usnesení státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství ve Zlíně ze dne 20. července 2006, sp. zn. ZT 574/2006, kterým byla jako nedůvodná zamítnuta jeho stížnost. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva podle čl. 2 odst. 2, čl. 27, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

V ústavní stížnosti stěžovatel podrobně rekapituluje řízení a argumentaci použitou v jeho průběhu. Argumentuje právním názorem obsaženým v usnesení,

sp. zn. III. ÚS 554/03

(nikoliv tedy nálezu, jak stěžovatel nesprávně uvádí - in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 32. U. 4. str. 467), a dovozuje, že i v jeho případech došlo k odepření spravedlnosti pro nedostatečné odůvodnění obou napadených rozhodnutí. Usnesení státního zástupce zejména vytýká, že z něj není patrný rozsah provedeného přezkumu, a je tak zjevně projevem libovůle.

V usnesení

sp. zn. III. ÚS 554/03

, citovaném i stěžovatelem, je shrnut doktrinální náhled Ústavního soudu na možnosti přezkumu usnesení o zahájení trestního stíhání a na ně navazujícího usnesení o stížnosti v rámci řízení o ústavní stížnosti proti nim. Podle této doktríny je možnost zásahu Ústavním soudem vykládána přísně restriktivním způsobem, tedy jen v případech, kdy se postup orgánů veřejné žaloby prima facie vymyká ústavnímu a zákonnému procesněprávnímu rámci, a tyto vady nelze v rámci trestního stíhání jako celku nijak odstranit, anebo kdy je současně zasáhnuto i jiné ústavně zaručené právo. To je dáno především tím, že v trestním stíhání podléhá neustálé kontrole státního zastupitelství a posléze soudnímu přezkumu co do jeho zákonnosti i ústavnosti (viz. čl. 4 Ústavy České republiky), a v tomto rámci mohou a mají být případná pochybení napravena. Zásadně tedy není přípustné, aby v takové procesní situaci Ústavní soud přezkoumával správnost závěru orgánů veřejné žaloby o tom, jaký trestný čin je ve vytýkaném jednání spatřován.

Při zachování tohoto zásadního náhledu nelze shledat argumentaci stěžovatele oprávněnou. Z obou napadených rozhodnutí je totiž naprosto zřejmé, že se orgány veřejné žaloby zhostily svých povinností ústavně souladným způsobem. Z rozhodnutí policejního orgánu a jeho odůvodnění naprosto jasně vyplývá jak skutková věta a právní kvalifikace, tak i skutečnosti z nichž vyplývá potřebná pravděpodobnost spáchání vytýkaného činu a úvahy o právní kvalifikaci, tedy i subjektivní stránka trestného činu. Z rozhodnutí státní zástupkyně pak jasně vyplývá, že se v rámci přezkumu zvláště zabývala subjektivní a materiální stránkou trestného činu. Závěry státní zástupkyně jsou přitom jasné, srozumitelné a logické. Právě do těchto oblastí přitom stěžovatel směřoval svoji argumentaci ve stížnosti, což vyplývá jak z usnesení státní zástupkyně, tak i z ústavní stížnosti. Argumentaci ústavní stížnosti lze tak brát jako polemiku s názorem orgánů veřejné žaloby na úrovni řízení o ústavní stížnosti, což je s ohledem na postavení a úkoly Ústavního soudu zásadně nepřípustné.

Argumentace stěžovatele tedy není ústavněprávně relevantní, a proto byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. listopadu 2006

Stanislav Balík, v. r.

předseda senátu