Pl.ÚS-st. 7/98 · Ústavní soud České republiky

Propadný charakter lhůty podle § 5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích

Plénum Ústavního soudu České republiky ve složení JUDr. Iva Brožová, JUDr. Vojtěch Cepl, JUDr. Vladimír Čermák, JUDr. Vojen Güttler, JUDr. Pavel Holländer, JUDr. Miloš Holeček, JUDr. Vladimír Jurka, JUDr. Zdeněk Kessler, JUDr. Vladimír Paul, JUDr. Antonín Procházka, JUDr. Vlastimil Ševčík, JUDr. Pavel Varvařovský, JUDr. Eva Zarembová rozhodlo dne 20. října 1998 podle § 23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve věci právního názoru IV. senátu Ústavního soudu České republiky ve věci

sp. zn. IV. ÚS 81/97

odchylného od právního názoru Ústavního soudu České republiky vysloveného v nálezu,

sp. zn. I. ÚS 54/97

, takto:

Lhůta uvedená v ustanovení § 5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, je lhůtou propadnou.

Odůvodnění

Čtvrtý senát Ústavního soudu v souvislosti s rozhodováním o ústavní stížnosti 1) A. A. 2) A. H., obou zastoupených JUDr. V. J., proti výroku ad I. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 10. 1996, čj. 42 Co 138/96-87, dospěl k právnímu názoru, odchylnému od právního názoru vysloveného v nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 2. 1998,

sp. zn. I. ÚS 54/97

. Citovaným nálezem zamítl Ústavní soud ústavní stížnost J. F., přičemž v odůvodnění nálezu uvedl, že charakter lhůty uvedené v ustanovení § 5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. je třeba posuzovat z hlediska obecných předpisů občanského práva. Zákon č. 87/1991 Sb. je předpisem hmotně právním, proto je třeba se řídit pravidly občanského práva hmotného. Lhůta podle § 5 odst. 4 citovaného zákona je lhůtou promlčecí, neboť s jejím nedodržením není spojován zánik nároku, oproti lhůtě podle ustanovení § 5 odst. 2 téhož zákona.

Plénum Ústavního soudu České republiky, jemuž byla tato otázka předložena čtvrtým senátem k posouzení podle ustanovení § 23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, má za to, že zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, je právním předpisem, který i ve vztahu k občanskému zákoníku má zcela specifickou povahu, když kupř. ponechává stranou a eliminuje typické občanskoprávní instituty, jako dědění, vydržení, a navíc i tam, kde obsahuje instituty pojmově shodné s instituty občanského zákoníku (tíseň apod.), při výkladu těchto institutů předpokládá překročení jejich ryze občanskoprávního rámce. Nezbytnost specifické povahy tohoto restitučního předpisu je dána účelem, který tento předpis sleduje, totiž zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd z období let 1948 –1989, kteréhožto účelu by nemohlo být dosaženo, pokud by uvedený předpis byl vsazen do nepřekročitelného občanskoprávního rámce. Tendenci zmíněného restitučního předpisu „zprůchodnit“ cestu ke zmírnění následků křivd odpovídá však na druhé straně zjevná tendence vymezit pro uplatňování restitučních nároků určitý časový rámec. Ustanovení § 5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., podle kterého nevyhoví-li povinná osoba výzvě podle odst. 2, může oprávněná osoba uplatnit své nároky u soudu ve lhůtě 1 roku, je tedy podle názoru čtvrtého senátu Ústavního soudu nutno interpretovat tak, že učiní-li tak oprávněná osoba později, vyplývá ze zákona, že své právo uplatnila pozdě a že v důsledku této skutečnosti její právo zaniklo. Svou povahou je tedy lhůta uvedená v citovaném ustanovení lhůtou propadnou. Skutečnost, že zákonodárce v ustanovení § 5 odst. 2 zákona výslovně vyvodil ze skutečnosti, že oprávněná osoba osobu povinnou nevyzve ve lhůtě 6 měsíců k vydání věci, zánik nároku, má své jádro a kořeny v tom, že existence včas podané výzvy zde byla posunuta do roviny principiální podmínky uplatnění nároku u soudu. Jinými slovy, zákonodárce v citovaném ustanovení pouze výslovně podmiňuje uplatnění nároku u soudu faktem předchozí výzvy, aniž by tím cokoli relevantně vypovídal o povaze lhůty uvedené v ustanovení § 5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.

V Brně dne 20. října 1998

Zdeněk Kessler

předseda Ústavního soudu ČR

Odlišná stanoviska Odlišné stanovisko soudců JUDr. Vojena Güttlera, JUDr. Miloše Holečka a JUDr. Vladimíra Paula ve věci Pl. ÚS - st. 7/98

Plénum Ústavního soudu ve svém stanovisku ze dne 20. října 1998 sp. zn. Pl. ÚS st. 7/98 potvrdilo právní názor IV: senátu ve věci IV. ÚS 81/97 odchylný od právního názoru I. senátu vysloveného v nálezu z 24. února 1998

sp. zn. I. ÚS 54/97

, podle něhož lhůta uvedená v § 5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. , o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, je lhůtou promlčecí, a rozhodlo, že tato lhůta je lhůtou propadnou.

S tímto většinovým stanoviskem pléna podepsaní soudci nesouhlasí z následujících důvodů:

Zákon č. 87/1991 Sb. , o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, ve svém § 5 odst. 4 stanoví, že "Nevyhoví-li povinná osoba výzvě" k vydání věci "podle odstavce 2, může oprávněná osoba uplatnit své nároky u soudu ve lhůtě jednooh roku". Toto ustanovení je obsaženo v hlavě první části druhé uvedeného zákona pod nadpisem "Občanskoprávní vztahy". Charakter této lhůty je proto třeba interpretovat z hlediska předpisů občanského práva. Protože jde o hmotněprávní lhůtu, je zapotřebí tuto lhůtu a její běh posuzovat podle pravidle občanského práva hmotného. Podle § 583 občanského zákoníku (dříve § 99 ) "K zániku práva proto, že nebylo ve stanovené době uplatněno, dochází jen v případech v zákoně uvedených. K zániku soud přihlédne, i když to dlužník nenamítne". Jde tu o tzv. prekluzi. V občanském právu jsou prekluzivní doby, kdy dochází k zániku práva jeho neuplatněním v propadné lhůtě, výjimečné a musí být zákonem výslovně stanoveny. V ostatních případech jde o lhůty promlčecí podle § 101 a násl. občanského zákoníku . Za prekluzivní nelze považovat z logického aspektu ty lhůty, u nichž to zákon výslovně nestanoví, neboť vztah promlčení práva ( § 100 občanského zákoníku ) a jeho prekluze je jednoznačně řešen kogentními ustanoveními příslušných předpisů občanského práva. Pokud jde o lhůtu podle § 5 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích , jde o jinou problematiku, neboť se jedná o lhůtu pro výzvu k vydání věci ve vztahu k povinné osobě, která je podle textu tohoto zákonného ustanovení lhůtou prekluzivní (a contrario k lhůtě podle § 5 odst. 4 tohoto zákona ). Stejně konstruuje tyto lhůty předchozí restituční zákon č. 403/1990 Sb. , o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů.

Uvedení soudci zastávají názor, že lhůta uvedená v § 5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. , o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, je lhůtou promlčecí, a na rozdíl od kvalifikované většiny pléna neshledávají důvod ke změně právního názoru Ústavního soudu v této věci vysloveného v nálezu z 24. února 1998

sp. zn. I. ÚS 54/97

.