III.ÚS 708/06 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl dne 27. září 2006 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti M. Š., zastoupené Mgr. Janem Cimbůrkem, advokátem se sídlem Bořetín 73, Kamenice nad Lipou, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. května 2006 č. j. 22 Co 1012/2006-113, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích jako účastníka řízení, t a k t o:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Ústavní stížností, podanou včas [§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona o Ústavním soudu], napadá stěžovatelka rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 5. 2006 č. j. 22 Co 1012/2006-113 v té části jeho výroku, jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 2. 2006 č. j. 11 P 132/2004-89, a tvrdí, že tímto rozhodnutím byla porušena její základní práva a svobody ve smyslu čl. 32 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 27 Úmluvy o právech dítěte (dále jen "Úmluva"), pokud jí, jako matce nezletilé N. Š. (dále jen "nezletilá"), neumožnil disponovat s celou částkou měsíčního výživného stanoveného otci nezletilé, přičemž takovým rozhodnutím údajně v konečném důsledku omezil právo nezletilé podílet se na životní úrovni svých rodičů, neboť nezletilé byla předmětným rozhodnutím snížena její dosavadní životní úroveň.

II. Jak se zjišťuje z připojeného rozsudku, Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 30. 5. 2006 č. j. 22 Co 1012/2006-113 ve věci péče o nezletilou o návrhu stěžovatelky na zvýšení výživného a o návrhu otce nezletilé na jeho snížení rozhodl tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí návrhu otce nezletilé na snížení výživného potvrdil (výrok II.) a ve zbývajícím rozsahu výrok změnil; otci nezletilé původně stanovené výživné pro nezletilou zvýšil od 1. 1. 2006 na částku 10 000,- Kč měsíčně s tím, že ten je oprávněn ukládat část výživného ve výši 3 000,- Kč a nedoplatek na výživném ve výši 5 000,- Kč na vkladní knížku na jméno nezletilé, kterou za tímto účelem založí u peněžního ústavu v České republice, přičemž peněžní prostředky z této vkladní knížky bude čerpat stěžovatelka jen za účelem hrazení potřeb nezletilé týkající se zejména jejího vzdělání, zdravotní péče, sportovních a kulturních zájmů, ale po předchozím souhlasu soudu.

V odůvodnění předmětného rozsudku se sice odvolací soud ztotožnil se skutkovým stavem, tak jak byl zjištěn soudem prvního stupně, ale nesouhlasil s jeho právním hodnocením. Při svém rozhodování odvolací soud vycházel z ustanovení § 85 odst. 2, § 85a odst. 2 a § 96 odst. 1 zákona č. 94/1963, zákon o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rodině"), a konstatoval, že od doby poslední úpravy výše výživného pro nezletilou nedošlo u příjmů otce nezletilé k zásadní změně v jejich výši; protože však životní úroveň otce v době rozhodování soudu převyšuje momentální odůvodněné potřeby nezletilé, dospěl odvolací soud k závěru, že část výživného by měla být použita pro tvorbu úspor, z nichž by se mohly hradit potřeby budoucího bydlení, studia či zdravotní péče nezletilé. Odvolání otce nezletilé posoudil odvolací soud jako důvodné v té jeho části, v níž namítal, že způsob úhrady výživného není vhodný, neboť je zřejmé, že nezletilá ho v takto určené výši ve věku 13 let zcela nespotřebuje, a proto odvolací soud rozhodl, že část výživného (3 000,- Kč), nad rámec částky 7 000,- Kč, kterou je nezletilá ve svém věku schopná průběžně spotřebovat, je vhodné ukládat pro její budoucí potřeby.

III. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Proto do rozhodovací činnosti těchto soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s rozhodnutím krajského soudu, který ve smyslu ustanovení § 85a odst. 2 zákona o rodině uložil otci nezletilé ukládat část výživného na vkladní knížku založenou pro nezletilou za účelem vytváření úspor pro budoucí potřebu, nikoli tedy pro běžnou spotřebu nezletilé, přičemž s takovými finančními prostředky by mohla nakládat stěžovatelka na mimořádné potřeby nezletilé jen po předchozím souhlasu soudu.

Nelze souhlasit se stěžovatelkou v tom, že v takovémto rozhodnutí soudu je možno spatřovat ústavně právní pochybení. Je plně v kompetenci obecných soudů, aby takto rozhodly.

Ústavní soud v otázkách stanovení vyživovací povinnosti mezi manželi či mezi rodiči a jejich dětmi vychází ze zásady, že pokud obecné soudy po zhodnocení provedených důkazů v odůvodnění svých rozhodnutí logicky, jasně a srozumitelně vyloží (s odkazem na příslušnou hmotněprávní normu), na základě jakých důkazů a úvah dospěly ke svým skutkovým a právním závěrům, přičemž vezmou v úvahu veškerá v konkrétní věci relevantní kritéria, není v zásadě důvod k tomu, aby Ústavní soud do takové zcela nezávislé rozhodovací činnosti obecných soudů zasahoval, to navíc za situace, v níž stěžovatelka mimo odkaz na údajné porušení svých základních práv a svobod podle čl. 32 Listiny, resp. čl. 27 Úmluvy, žádnou argumentaci o porušení např. procesních práv nevznáší.

Z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že označený soud nezpochybnil právo nezletilé podílet se na životním standardu svého otce, ostatně právě s ohledem na něj bylo odvolacím soudem výživné přiměřeně zvýšeno. Pokud bylo použití finančních úspor vázáno na nikoli běžnou spotřebu nezletilé, nelze takové rozhodnutí považovat za porušující ústavně chráněná práva a svobody jak stěžovatelky, tak i nezletilé.

Ústavní soud s ohledem na výše uvedené skutečnosti ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. září 2006

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu