II.ÚS 506/05 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Jiřího Nykodýma a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti J. B., právně zastoupeného Mgr. Václavem Erbanem, advokátem se sídlem Sokolská 21, Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. 7 To 203/2005, a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. 11 Nt 1/2001, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení obou shora uvedených rozhodnutí obecných soudů pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatel se u Okresního soudu v Ostravě domáhal povolení obnovy řízení ve věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 11 T 90/97, v níž byl pravomocně odsouzen pro pokus trestného činu ublížení na zdraví. Návrh na povolení obnovy řízení byl soudem zamítnut, stejně jako jeho stížnost proti usnesení okresního soudu.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že jako nový důkaz soudu dříve neznámý označil výslech svědka J. Č., který měl být svědkem konfliktu mezi stěžovatelem a poškozenou a mohl tak potvrdit jeho obhajobu, podle níž to byla právě poškozená, která stěžovatele jako první napadla a ze strany stěžovatele se jednalo pouze o pasivní obranu jednou rukou. O existenci svědka se stěžovatel dozvěděl po skončení nalézacího řízení v polovině roku 2001. Soud I. stupně svědka vyslechl a svědek potvrdil stěžovatelovu obhajobu. Tento nový důkaz zcela vyvrátil konstrukci odsuzujícího rozsudku postaveného na výpovědi poškozené. Soud dále vyslechl svědkyni L., která také nebyla dříve vyslechnuta, a která potvrdila, že poškozená žádala svědectví, přestože svědkyně nebyla u konfliktu přítomna. Soud vyslechl i svědkyni J., která potvrdila věrohodnost výpovědi nového svědka Č. Přesto všechno okresní soud návrh na povolení obnovy řízení zamítl.

Krajský soud v Ostravě jako účastník řízení k obsahu ústavní stížnosti uvedl, že odkazuje na závěry uvedené v napadeném usnesení. Okresní soud v Ostravě ve svém vyjádření pouze zopakoval průběh řízení.

Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Její podstatou je nesouhlas stěžovatele se zamítnutím návrhu na povolení obnovy řízení.

I pro případ řízení o povolení obnovy řízení platí, že Ústavnímu soudu nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení důkazů, k němuž dospěly obecné soudy a je zcela na nich, zejména na soudu prvního stupně, aby posoudily předložené důkazy a jejich právní relevanci. Ústavnímu soudu nepřísluší posuzovat, zda stěžovatelem navržené důkazy a tvrzené skutečnosti zakládají důvod pro povolení obnovy řízení za předpokladu, že v řízení nebylo porušeno některé z ústavně zaručených práv stěžovatele. V daném případě takové porušení shledáno nebylo, stejně jako nebylo shledáno stěžovatelem tvrzené porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Z obecného pohledu je třeba si uvědomit, že rozsah práva na soudní ochranu, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny, není možno vykládat jako garanci úspěchu v řízení. To, že soud rozhodne způsobem, se kterým stěžovatel nesouhlasí, samo o sobě nemůže založit neústavnost takového postupu.

Obnova řízení je mimořádným opravným prostředkem, znamenajícím průlom do nezměnitelnosti a závaznosti rozhodnutí vydaných v trestním řízení, k jehož uplatnění musí být naplněny předpoklady zakotvené v ustanovení § 278 odst. 1 trestního řádu. Podle tohoto ustanovení lze obnovu řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, povolit, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve, odůvodnit jiné rozhodnutí o vině.

Stěžovatel označil za skutečnosti či důkazy soudu dříve neznámé zejména výslech několika svědků, jejichž výpovědi měly prokázat jeho verzi celé události, která se odehrála již v roce 1997. Obecné soudy však musí vždy zkoumat, zda nové skutečnosti či důkazy jsou způsobilé samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy dříve známými odůvodnit jiné než původní pravomocné rozhodnutí, resp. jeho část. Nemohou nekriticky převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy bez jejich zhodnocení ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, z nichž povstalo původní skutkové zjištění. Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou totiž způsobilé vyvolat následky předvídané v § 278 trestního řádu.

V projednávané věci se obecné soudy zabývaly zákonnými podmínkami umožňujícími povolení obnovy řízení. Návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení řádně projednaly, i když důkazním návrhům nevyhověly, odpovídajícím způsobem zdůvodnily (§ 134 odst. 2 trestního řádu), proč nepovažovaly stěžovatelem navrhované důkazy za nové skutečnosti a důkazy ve smyslu § 278 trestního řádu.

V daném případě se tedy stěžovateli nepodařilo prokázat porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod. V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. března 2006

Stanislav Balík

předseda senátu