IV.ÚS 5/04 · Ústavní soud České republiky

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti Ing. V.D. zastoupeného JUDr. R. R., advokátem směřující proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka Olomouc ze dne 31. října 2003, sp. zn. 2 To 870/2003,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Dne 7. ledna 2004 obdržel Ústavní soud ve lhůtě dle ustanovení § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), ústavní stížnost, kterou se stěžovatel domáhal zrušení napadeného usnesení odvolacího soudu, jímž bylo z podnětu odvolání státního zástupce zrušeno rozhodnutí soudu prvého stupně a věc mu byla vrácena k novému projednání věci v jiném složení senátu.

Stěžovatel ve své obsáhlé ústavní stížnosti brojil zejména proti tomu, že napadený rozsudek byl zrušen v neveřejném zasedání, čímž mělo dojít k zásahu do základního práva stěžovatele na spravedlivý proces, zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i do práva na zákonného soudce zaručeného v čl. 38 odst. 1 Listiny.

Dle ustanovení § 72 zákona, je ústavní stížnost oprávněn podat každý, kdo tvrdí, že pravomocným rozhodnutím orgánu veřejné moci bylo zasaženo do jeho základních práv a svobod, a to za splnění několika zákonných podmínek. Zejména se jedná o ustanovení § 75 odst. 1 zákona, podle kterého před podáním ústavní stížnosti musí být vyčerpány veškeré procesní prostředky, které zákon k ochraně práv přiznává. Ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem, upravujících řízení. Činnost Ústavního soudu tedy směřuje výhradně vůči pravomocným rozhodnutím orgánů veřejné moci a pravomoc přezkumu jejich "jiného zásahu" je v podstatě jinak nezbytnou výjimkou, u níž musí být zachována podmínka nemožnosti nápravy protiústavnosti jiným způsobem. V daném případě se však stěžovatel nedovolává "jiného zásahu", ale napadá vlastní rozhodnutí soudu, kterým však nebylo v jeho věci pravomocně skončeno řízení ve věci samé.

Jak je z uvedeného zjevné, stěžovatel dosud nevyčerpal veškeré prostředky, které mu procesní normy poskytují, neboť řízení není doposud pravomocně skončeno. Za této situace tedy není místo pro zásah Ústavního soudu, který odkazuje na svoji judikaturu (např. rozhodnutí

sp. zn. III. ÚS 23/93

Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, případně

sp. zn. III. ÚS 62/95

, svazek 4, č. 78), aniž by se jevilo potřebné důvody tam uvedené dále rozvádět.

Ze shora uvedených okolností Ústavní soud ústavní stížnost ihned odmítl z důvodu její nepřípustnosti dle ustanovení § 43 odst. 1 lit. e) zákona.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 20. ledna 2004

JUDr. Pavel Varvařovský

soudce zpravodaj