III.ÚS 397/04 · Ústavní soud České republiky

III. ÚS 397/04

Ústavní soud rozhodl dne 8. prosince 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Musila a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. P. C., zastoupeného JUDr. M. P. Ph.D., proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Plzni ze dne 6. 4. 2004, čj. 1 KZn 2327/2003-5, a usnesení Policie ČR, správy Západočeského kraje, SKPV, odboru hospodářské kriminality, Plzeň, ze dne 19. 3. 2004, ČTS: PZC-315/HK-2003, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 15. 6. 2004 napadl stěžovatel v záhlaví uvedené usnesení policejního orgánu, kterým byla podle § 159a odst. 1 trestního řádu odložena věc podezření z trestného činu padělání a pozměňování peněz dle § 140 odst. 2 trestního zákona, kterého se měl dopustit neznámý pachatel tím, že v přesně nezjištěné době zhotovil kopii směnky vlastní, znějící na částku 5 mil. Kč, kde jako směnečník je uveden M. R. a jako výstavce stěžovatel. Dále stěžovatel napadl v záhlaví uvedené usnesení krajského státního zastupitelství, kterým byla jeho stížnost proti citovanému rozhodnutí policejního orgánu podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodná zamítnuta.

Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje se správností závěrů orgánů činných v trestním řízení v uvedených rozhodnutích a tvrdí, že účelově odmítají stíhat "prokázanou zločinnost", čímž mu vzniká závažná újma. V důsledku daného postupu mělo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele vyplývajících (minimálně) z čl. 1, čl. 4 odst. 3, čl. 10 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod a čl. 5, čl. 6, čl. 13 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Z tohoto důvodu stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil a aby dle § 83 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozhodl, že náklady právního zastoupení zcela hradí stát.

Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu § 42 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že tato směřuje proti rozhodnutí, které je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť nic nesvědčí ani eventuálnímu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.

Jádrem ústavní stížnosti je vyjádření nesouhlasu stěžovatele s tím, že nebylo zahájeno trestní stíhání podezřelého, kdy naopak věc byla ve smyslu § 159a odst. 1 trestního řádu odložena. Jak však opakovaně Ústavní soud uvádí, charakteristickým znakem moderního právního státu je, že vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu, přičemž žádné ústavně zaručené subjektivní veřejné právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, neexistuje (viz např. usnesení ze dne 26. 2. 1997,

sp. zn. II. ÚS 361/96

; publ. in: Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, usn. č. 5). V odložení věci policejním orgánem a následném potvrzení tohoto rozhodnutí státním zástupcem nelze proto spatřovat porušení takových práv stěžovatele, jejichž ochrana spadá do kompetence Ústavního soudu.

Vzhledem k tomu Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný. Protože ústavní stížnost byla odmítnuta, nebylo podle § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu možné, aby bylo vyhověno návrhu stěžovatele ani co do uhrazení nákladů jeho právního zastoupení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. prosince 2004