I.ÚS 612/04 · Ústavní soud České republiky

I.ÚS 612/04

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Ivanou Janů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Ing. Z. Č. a L. Č., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2004, sp zn. 6 To 158/2004, a proti rozsudku Obvodního soud pro Prahu 6 ze dne 5. 12. 2003, sp. zn. 2 T 158/2001, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností napadli stěžovatelé v záhlaví uvedené rozsudky obecných soudů a vytýkali jim porušení svých základních práv a svobod vyplývajících z článku 11 Listiny základních práv a svobod a dalších, blíže nespecifikovaných ustanovení Ústavy. Přestože ze samotné ústavní stížnosti vyplývalo, že stěžovatelé jsou zastoupeni advokátem, speciální plná moc podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o ÚS"), přiložena nebyla. Proto Ústavní soud vyzval stěžovatele, aby tuto vadu ústavní stížnosti zhojili. Stěžovatelé vadu odstranili ve lhůtě k tomu určené.

V napadených rozhodnutích obecných soudů spatřují stěžovatelé porušení svého práva vlastnit majetek, neboť soudy o jejich nároku na náhradu škody nerozhodly v rámci trestního řízení, ale odkázaly je na řízení ve věcech občanskoprávních. Z ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 byl JUDr. P. Ž. odsouzen pro trestný čin zneužití pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) trestního zákona, a to ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 trestního zákona, k trestu odnětí svobody v trvání tří roků s výkonem trestu ve věznici s dozorem. Stěžovatelé v postavení poškozených, kteří se k trestnímu řízení připojili řádně a včas, byli se svým nárokem na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti tomuto rozsudku podali obžalovaní i stěžovatelé řádně a včas odvolání, o kterém rozhodoval Městský soud v Praze. Ten se ve vztahu ke stěžovatelům s postupem Obvodního soudu pro Prahu 6 podle § 229 odst. 1 trestního řádu plně ztotožnil. V odůvodnění mimo jiné uvádí, že se stěžovatelé k trestnímu řízení řádně a včas připojili se svým nárokem na náhradu škody ve výši 4,498.500,- Kč, avšak dokazovaní by v dané věci přesáhlo možnosti trestního řízení, když majetková škoda, kterou poškození utrpěli, nebyla prioritou v dokazování provedeném soudem I. stupně. Odvolání stěžovatelů proto jako nedůvodné zamítl.

Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení. Obvodní soud pro Prahu 6 odkázal na písemné odůvodnění svého rozsudku. Městský soud v Praze uvedl, že nezbytný rozsah dokazování potřebný pro rozhodnutí o nárocích poškozených na náhradu škody zásadním způsobem přesahuje možnosti adhezního řízení, a dále plně odkázal na odůvodnění svého rozsudku.

Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je nepřípustná, neboť stěžovatelé nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně práva poskytuje.

Ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR představuje toliko subsidiární prostředek ochrany práv jednotlivce, který lze uplatnit pouze v situaci, kdy v právním řádu neexistují jiné prostředky ochrany práva nebo kdy případný zásah do práv nelze odčinit jiným způsobem.

Podle ust. § 75 odst. 1 zákona o ÚS je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel před jejím podáním nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (vyjma návrhu na obnovu řízení a mimořádného opravného prostředku, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení). Takovými prostředky zákon o ÚS rozumí vedle řádných opravných prostředků a mimořádných opravných prostředků také jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení (§ 72 odst. 3 zákona o ÚS).

Princip subsidiarity ústavní stížnosti, který se promítá v konkrétním znění příslušných ustanovení zákona o Ústavním soudu, tak stanoví maximu, podle níž existuje-li v právním řádu prostředek, jehož uplatněním může jednotlivec dosáhnout ochrany svých práv, je třeba trvat před podáním ústavní stížnosti na jeho vyčerpání.

Z ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelé svým přistoupením k trestnímu řízení sledovali ochranu svých majetkových práv, konkrétně přiznání nároku na náhradu škody ve výši 4,498.500,- Kč, která jim jednáním JUDr. P. Ž. údajně vznikla.

Ústavní soud opakovaně judikoval, že ústavní soudnictví je vybudováno především na základě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž eventuální protiústavnost nelze napravit jinak (např. nález

sp. zn. III. ÚS 62/95

, in: Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 4, č. 78, str. 243 a usnesení

sp. zn. III. ÚS 119/98

, in: Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 12, č. 61, str. 489)

V tomto případě nelze než trvat na tom, aby stěžovatelé před podáním ústavní stížnosti vyčerpali procesní prostředky občanskoprávní, které jim právní řád k ochraně těchto práv poskytuje. Z hlediska Ústavního soudu dosud řízení stěžovatelů o nároku na náhradu škody nebylo pravomocně ukončeno, neboť stěžovatelé mají k dispozici celý další úplný proces se všemi právy a jejich pozice je usnadněna tím, že je nesporné, kdo za škodu odpovídá (stejný právní závěr obsahuje např. usnesení

sp. zn. I. ÚS 413/01

, nepublikováno).

Ústavní soud připomíná, že při rozhodování soudu I. stupně nebyly splněny předpoklady § 228 odst. 1 trestního řádu, za kterých by povinnost obviněného k náhradě škody vyslovena být musela. Proto soudy postupovaly podle § 229 odst. 1 trestního řádu, který připouští odkázání poškozených s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních za situace, kdy podle výsledků dokazování není pro vyslovení povinnosti k náhradě škody podklad nebo bylo-li by pro rozhodnutí o povinnosti k náhradě škody třeba provádět další dokazování. Pokud Městský soud v Praze ve svém rozsudku naznal, že "dokazování by v daném případě přesáhlo možnosti trestního řízení, když škoda majetková, kterou poškození utrpěli, s ohledem na skutek, pro který byli obžalovaní stíháni, nebyla prioritou v dokazování provedeném soudem I. stupně", správně stěžovatele na řízení ve věcech občanskoprávních odkázal. Procesní činnost trestního soudu nemůže přesahovat aktivitu směřující k náležitému rozhodnutí o vině a případném trestu. Jinými slovy vyjádřeno, nikoliv trestní řízení a priori, nýbrž toliko civilní řízení je řízením bezvýjimečně zaručujícím, za splnění zákonem předepsaných podmínek, možnost domoci se uplatněného majetkového nároku (např. usnesení

sp. zn. III. ÚS 600/04

, nepublikováno).

S ohledem na výše uvedené skutečnosti soudce zpravodaj ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako nepřípustnou podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o ÚS.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. února 2005

JUDr. Ivana Janů

soudce zpravodaj