III.ÚS 494/03 · Ústavní soud České republiky

III. ÚS 494/03

Ústavní soud rozhodl dne 29. ledna 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila, ve věci navrhovatele T. P., zastoupeného Mgr. Ing. L. J., advokátkou, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23. září 2003 sp. zn. 9 To 482/2003 a rozsudku Okresního soudu v Domažlicích ze dne 16. května 2003 č. j. 2 T 48/2003-52, t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala formální předpoklady a podmínky stanovené zákonem, stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, neboť se jimi cítí být dotčen ve svém ústavně zaručeném základním právu na spravedlivý proces zakotveném v čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

Označenými rozhodnutími byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí dle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák. a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců nepodmíněně, když stíhaného jednání se měl dopustit tím, že jako nevlastník řidičského oprávnění řídil motorové vozidlo, a to i přes již dříve uložený trest zákazu této činnosti, kterýžto skutek je blíže vymezen a popsán ve skutková větě rozsudku nalézacího soudu. Pro výkon trestu došlo k zařazení stěžovatele do věznice s dozorem a dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu tří let.

Stěžovatel ve shodě se svými námitkami uplatněnými již v řízení před odvolacím soudem obsáhle vyložil svůj náhled na hodnocení ve věci provedených důkazů, obecným soudům v této souvislosti vytkl porušení imperativů vyjádřených v § 2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu a v návaznosti na svá tvrzení navrhl, aby Ústavní soud vykonatelnost rozsudku Okresního soudu v Domažlicích ze dne 16. května 2003 č. j. 2 T 48/2003-52, jakož i usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23. září 2003 sp. zn. 9 To 482/2003 odložil a posléze po provedeném řízení tato rozhodnutí nálezem zrušil.

Ústavní stížnost není důvodná.

Z obsahu napadených rozhodnutí zásah do ústavně zaručených základních práv stěžovatele shledán nebyl. Jím předestřená skutková polemika není způsobilá sama o sobě založit jejich dotčení (čl. 83 Ústavy ČR), neboť Ústavnímu soudu přehodnocovat hodnocení dokazování provedené obecnými soudy zásadně nepřísluší, a to ani potud, pokud by se s ním případně sám neztotožňoval, neboť není další odvolací instancí v systému obecných soudů.

Ve věci stěžovatele nebyly shledány vady dokazování náležející do kategorie důkazů opomenutých (např.

sp. zn. III. ÚS 150/93

,

sp. zn. III. ÚS 61/94

,

sp. zn. IV. ÚS 185/96

,

sp. zn. II. ÚS 213/2000

,

sp. zn. I. ÚS 549/2000

a další), jednak se ani nejedná o případ, kdy by z odůvodnění napadených rozhodnutí nevyplýval vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami soudu při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. kdy by v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (např.

sp. zn. III. ÚS 84/94

,

sp. zn. III. ÚS 166/95

a další), a tudíž by bylo založeno kasační oprávnění Ústavního soudu.

Pro posouzení výhrad stěžovatele z pohledu kritérií ústavnosti postačí poukázat na to, že obecné soudy se s v intencích svého nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy ČR) s důkazní situací zažalované věci řádně vypořádaly, když jejich úvahy v tomto směru jsou v napadených rozhodnutích přezkoumatelným způsobem vyloženy, stejně jako i podřazení přijatých skutkových zjištění pod příslušná ustanovení zákona (§ 125 odst. 1, § 134 odst. 2 tr. řádu). Lze tedy uzavřít, že stěžovatelem učiněný odkaz na nálezy

sp. zn. III. ÚS 176/96

a

IV. ÚS 185/96

v jeho trestní věci není případný, resp. nemá svou ústavněprávní relevanci.

Proto byla ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná a podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítnuta. Z tohoto důvodu se již Ústavní soud samostatně nezabýval návrhem stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, neboť tento se stal pro uvedené bezpředmětným.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. ledna 2004