III.ÚS 232/03 · Ústavní soud České republiky

III. ÚS 232/03

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. Ch., zastoupené JUDr. H. H., advokátkou, proti usnesení Ústavního soudu ze dne 23. dubna 2003,

sp. zn. IV. ÚS 137/03

, mimo ústní jednání dne 12. září 2003 soudcem zpravodajem JUDr. Jiřím Muchou, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud přehodnotil své usnesení ze dne 23. dubna 2003 (

IV. ÚS 137/03

) tak, aby ústavní stížnost byla považována za řádně doplněnou ve lhůtě. Stěžovatelka tvrdila, že podala ve lhůtě ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. listopadu 2002 (9 Nc 54/2002-516). Vzhledem k tomu, že se stěžovatelce nepodařilo obstarat advokáta, podala žádost ze dne 10. dubna 2003 o jeho určení Českou advokátní komorou, kterou současně dala na vědomí Ústavnímu soudu. Ústavní soud vyzval stěžovatelku k odstranění vad ústavní stížnosti a stanovil jí lhůtu 10 dnů; stěžovatelka požádala obratem o prodloužení lhůty na 30 dnů. Po podání žádosti

o prodloužení lhůty stěžovatelka několikrát telefonicky kontaktovala Ústavní soud, neboť na svoji žádost nedostala odpověď a nebylo tedy zřejmé, zda a dokdy se lhůta prodlužuje. Stěžovatelka odeslala žádost o prodloužení lhůty dne 21. března 2003, Ústavnímu soudu mohla být doručena nejpozději v pondělí 24. března 2003. Pokud by lhůta byla počítána od 21. března 2003, skončila by, s ohledem na neděli a velikonoční pondělí, v úterý dne

22. dubna 2003. Toho dne byla odeslána k Ústavnímu soudu plná moc k zastoupení advokátkou JUDr. H. H.

Ústavní soud připojil vlastní spis IV. ÚS 137/03 a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba odmítnout. Důvodem je skutečnost, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neposkytuje tomuto soudu prostředek, na základě kterého by byl oprávněn rušit svá vlastní rozhodnutí. Řízení před Ústavním soudem v České republice je v důsledku zvolené podoby koncentrovaného a specializovaného modelu ústavního soudnictví řízením jednoinstančním a rozhodnutí Ústavního soudu jsou konečná.

V čl. 87 Ústavy ČR jsou vymezeny jednotlivé typy řízení před Ústavním soudem, úpravu jejichž procesních pravidel pak určuje citovaný zákon o Ústavním soudu, kterým je soudce Ústavního soudu při svém rozhodování vázán (čl. 88 odst. 2 Ústavy ČR). Tento zákon neobsahuje právní úpravu řízení, v jehož rámci by bylo možné podrobit přezkumu rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti. Jinými slovy řečeno, znění uvedeného zákona pak jednoznačně neumožňuje jakýkoliv postup, který by de facto obešel výše zmíněnou konečnost rozhodnutí, a to dokonce ani v situaci, kdy jiný soudce (senát) závěr vyslovený v napadeném rozhodnutí nesdílí. Neobsahuje ani institut obnovy řízení (výjimkou je řízení o ústavní žalobě proti prezidentu republiky) či institut jí analogický. Ostatně k této problematice se Ústavní soud již vyjádřil ve svých předchozích rozhodnutích, která se týkají problematiky obnovy řízení před Ústavním soudem, a jež byla publikována, a proto postačí na závěry v nich uvedené zcela odkázat (k tomu srov. např. usnesení ve věci II. ÚS 75/98 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 10, usn. č. 19, Praha, 1998, usnesení ve věci II. ÚS 458/98 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 12, usn. č. 75, Praha, 1999, obdobně též usnesení ve věci I. ÚS 288/2000 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 21, usn. č. 4, Praha, 2002, a jiná).

Z takto rozvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl z důvodu její nepřípustnosti [§ 43 odst. 1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 12. září 2003