I.ÚS 632/03 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele J. V., zastoupeného JUDr. M. K., proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 16/2003, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2002, sp. zn. 29 Co 269/2002, a proti rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 15. 5. 2001, sp. zn. 3 C 109/2001, t a k t o :

I. Ústavní stížnost se odmítá.

II. Návrh na zrušení bodu 327, části první, čl. I zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 16/2003, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2002, sp. zn. 29 Co 269/2002, a rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 15. 5. 2001, sp. zn. 3 C 109/2001. Spolu s ústavní stížností podal stěžovatel rovněž návrh "na zrušení bodu 327, části první, čl. I zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony".

Ústavní soud se musí v prvé řadě zabývat otázkou, zda jsou splněny všechny formální náležitosti a předpoklady ústavní stížnosti. Podle ustanovení § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění platném a účinném v době podání předmětné ústavní stížnosti, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), bylo možné podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů; tato lhůta počínala dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a nebylo-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti.

Ústavní soud zjistil kontrolou dodejek z příslušného spisového materiálu (spis Okresního soudu Praha - západ, sp. zn. 3 C 109/2001), že usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 16/2003, které je v daném případě rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje - a které také stěžovatel využil - byl právnímu zástupci stěžovatele doručeno dne 30. 9. 2003. Od tohoto data je tedy nutno počítat 60denní procesněprávní lhůtu, do které je třeba započítat - jak odpovídá tehdejší právní úpravě - již i den doručení napadeného rozhodnutí. Poslední den 60denní lhůty k podání ústavní stížnosti tak připadl na pátek, 28. 11. 2003. Jelikož ústavní stížnost stěžovatele byla podle razítka na doporučené listovní zásilce podána k poštovní přepravě až v pondělí, 1. 12. 2003 (tímto dnem je ostatně i datována), stalo se tak po zákonem stanovené lhůtě.

Poněvadž výše citované kogentní ustanovení § 72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu neumožňuje zmeškání této lhůty prominout, nezbylo, než ústavní stížnost podle ust. § 43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.

Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se takové rozhodnutí promítnout i do návrhu podaného ve smyslu ust. § 74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž samotná ústavní stížnost podána po lhůtě stanovené pro její podání a věcného projednání je tedy neschopná, odpadá tím i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení (srov. např. již usnesení Ústavního soudu

sp. zn. III. ÚS 101/95

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, svazek 4, usn. č. 22, str. 351).

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 16. listopadu 2004

JUDr. Vojen Güttler v.r.

soudce zpravodaj