I.ÚS 561/03 · Ústavní soud České republiky

I. ÚS 561/03

Č E S K Á R E P U B L I K A

U S N E S E N Í

Ú s t a v n í h o s o u d u

Ústavní soud České republiky rozhodl dne 2. prosince 2003 soudcem zpravodajem, JUDr. Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. M. C., správce konkursní podstaty úpadce D., spol. s r. o., zastoupeného Mgr. E. O., advokátkou, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 24 K 150/2002,

t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu ve lhůtě dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení Krajského soudu v Brně , neboť se domnívá, že jím bylo zasaženo do jeho práva vyplývajícího z čl. 96 odst. 2 Ústavy ČR a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 28. 7. 2003, č. j. 24 K 150/2002 - 230, byla na den 4. 9. 2003 svolána schůze konkurzních věřitelů úpadce L. H. spol. s r. o., mezi něž patří i stěžovatel. Před začátkem této schůze doručil stěžovatel samosoudkyni, jež jednání řídila, dopis, ve kterém ji oznamuje, že v souladu s § 6 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, bude z předmětného jednání pořizovat zvukový záznam na diktafon. V záhlaví napadeným usnesením samosoudkyně nepovolila stěžovateli pořizovat si zvukový záznam schůze věřitelů, což blíže nezdůvodnila.

Dle stěžovatele samosoudkyně v záhlaví citovaným usnesením porušila ustanovení zákona o soudech a soudcích a dále zasáhla do práv stěžovatele garantovaného čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 96 odst. 2 Ústavy ČR. Stěžovatel namítaný zásah spatřuje především v tom, že mu bylo bezdůvodně a v rozporu se zákonem odňato právo pořizovat zvukový záznam z jednání, neboť pro zákaz pořizování zvukového záznamu z jednání nebyly splněny zákonem stanovené podmínky, čímž také došlo k porušení čl. 4 Listiny, protože ústavně zaručené právo bylo omezeno více, než zákon připouští. Proto stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud nálezem v záhlaví citované usnesení zrušil.

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem (§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).

Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze podat zpravidla pouze tehdy, vyčerpal-li stěžovatel ještě před jejím podáním všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), tedy musí nastat situace, kdy se stěžovatel nemůže domáhat ochrany svých základních práv a svobod jiným zákonným způsobem. Zpravidla lze podat ústavní stížnost až po pravomocném rozhodnutí o věci samé, není-li možné ochranu práva dále uplatňovat v jiném řízení. Dílčí rozhodnutí soudu, zejména rozhodnutí, jimiž soud upravuje vedení řízení, jsou napadnutelná ústavní stížností v zásadě jen tehdy, mají-li význam pro ochranu nároku (práva), který je předmětem řízení před obecným soudem, a zároveň nepřípustně a nezhojitelně (v dalším řízení) zasahují do základního práva stěžovatele. Ochranu základních práv stěžovatele nelze chápat odtrženě od práva či nároku, který v soudním řízení stěžovatel uplatňuje.

Ústavní stížnost je nepřípustná.

Stěžovatel napadl v záhlaví citované usnesení, kterým byl upraven způsob vedení řízení, jež v době projednání ústavní stížnosti ještě nebylo pravomocně ukončeno. Souvislost s nárokem uplatňovaným před konkurzním soudem stěžovatel nedoložil a Ústavní soud ji rovněž nenalezl. O tom, zda o stěžovatelově nároku (právu) bylo rozhodnuto způsobem, který neporušuje jeho základní práva a svobody, bude moci být rozhodováno až po pravomocném skončení věci.

Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustný odmítnout.

Poučení : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. prosince 2003

JUDr. Eliška Wagnerová, Ph.D.

soudce zpravodaj