I.ÚS 444/03 · Ústavní soud České republiky

I. ÚS 444/03

Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Z. K., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 5. 2003, č. j. 6 Co 765/2003 - 85, a proti rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 17. 9. 2001, č. j. 5 C 477/2000 - 36,

t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel se domáhá ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 18. 8. 2003 zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Stěžovatel je toho názoru, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle hlavy páté Listiny základních práv a svobod a dále jeho právo zakotvené v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod. Z ustanovení § 72 odst. 1, 2, 4 a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, lze vyvodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně práv, který je možno zásadně využít po vyčerpání všech prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje. Ústavní stížnost může být tedy před Ústavním soudem projednána a rozhodnuta až poté, co byly vyčerpány všechny ostatní zákonem stanovené prostředky k ochraně práv.

Sám stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že podává zároveň ve stejné věci i dovolání k Nejvyššímu soudu ČR.

Ve světle nejnovější judikatury Evropského soudu pro lidská práva (rozhodnutí 2. sekce tohoto soudu z 12. listopadu 2002 ve věci stížnosti č. 46129/99 a rozhodnutí téže sekce z téhož dne ve věci stížnosti č. 47273/99) vychází Ústavní soud z názoru, že včasnost a přípustnost ústavní stížnost, kterou stěžovatel napadá rozhodnutí odvolacího soudu, případně i nalézacího soudu až poté, co Nejvyšší soud ČR rozhodl o dovolání bez ohledu na způsob vyřízení, budou zachovány. V takovém případě pak lhůta pro podání ústavní stížnosti začne běžet až dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR (Sdělení Ústavního soudu publikované pod č. 32/2003 Sb.). Z toho však současně plyne, že v případě podání dovolání bude ústavní stížnost považována za přípustnou až po rozhodnutí o něm.

S ohledem na výše uvedené, aniž by se jakkoli zabýval meritem věci, dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh podaný stěžovatelem není přípustný.

S ohledem na shora citované sdělení Ústavního soudu bude moci stěžovatel také poté, co o jeho dovolání rozhodne Nejvyšší soud ČR, napadnout nejen rozhodnutí o dovolání, ale zůstane mu zachována lhůta i k napadení rozhodnutí odvolacího a nalézacího soudu.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh jako nepřípustný odmítl.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. září 2003

JUDr. Eliška Wagnerová, Ph. D. soudce zpravodaj