I.ÚS 326/03 · Ústavní soud České republiky

I. ÚS 326/03

Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudkyní JUDr. Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti V. P., zastoupeného JUDr. J. B., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 3. 1999, č. j. 9 Cmo 7/99-63, a rozsudku Městského soudu v Praze (správně Krajského obchodního soudu v Praze) ze dne 16. 10. 1997, č. j. 27 Cm 401/96-25,

t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel se ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 13. 6. 2003 domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků obecných soudů. Rozsudkem Krajského obchodního soudu v Praze byla stěžovateli společně s dalšími žalovanými (nyní vedlejšími účastníky), V. K. a J. P. uložena povinnost zaplatit žalobci částku 1.816.206,30 Kč s úrokem z prodlení ve výši 17 % a úhradu nákladů řízení ve výši 74.536 Kč. Vrchní soud v Praze rozhodl o odvolání stěžovatele a vedlejší účastnice (J. P.) napadeným rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v části výroku týkající se stěžovatele a v části týkající se vedlejší účastnice rozsudek zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

V rozsahu stanoveném odvolacím soudem pak rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 4. 2001, č. j. 27 Cm 401/96-114, tak, že uložil žalované (vedlejší účastnici) povinnost zaplatit žalobci 1.816.206,30 Kč společně s příslušenstvím s tím, že této povinnosti se zprostí v případě a v rozsahu plnění V. K. a V. P., o jejichž povinnosti již bylo pravomocně rozhodnuto. O odvolání vedlejší účastnice proti tomuto rozhodnutí rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 1. 2003, č. j. 9 Cmo 521/2001-148, kterým rozsudek soudu prvního stupně změnil ve věci samé tak, že žalobu proti žalované (vedlejší účastnici) zamítl.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že v průběhu dosavadního soudního řízení bylo jednoznačně prokázáno, že jeho manželka (vedlejší účastnice) předmětné úkony nepodepsala, a proto Vrchní soud v Praze svým rozsudkem ze dne 20. 1. 2003, č. j. 9 Cmo 521/2001-148 rozhodl tak, že žalobu ve vztahu k ní zamítl.

Stěžovatel v ústavní stížnosti dále vyjádřil názor, že Vrchní soud v Praze pochybil, když napadeným rozsudkem ze dne 31. 3. 1999, č. j. 9 Cmo 7/99-63, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, čímž mu byla na podkladě neplatných právních úkonů stanovena povinnost zaplatit žalobci dlužnou částku.

S ohledem na to se stěžovatel domnívá, že právní závěry obecných soudů vyjádřené v napadených rozsudcích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, čímž obecné soudy vybočily z mezí a zásad spravedlivého procesu. Tím měly soudy podle stěžovatele porušit právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Z toho důvodu navrhl, aby Ústavní soud napadené rozsudky obecných soudů v částech výroků týkajících se stěžovatele zrušil.

Před tím, než se Ústavní soud zabýval ústavní stížností meritorně, posoudil ji z hlediska naplnění formálních požadavků podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Podle ustanovení § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů, přičemž tato lhůta počíná běžet dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1).

Procesní postavení stěžovatele a vedlejších účastníků v řízeních před obecnými soudy bylo samostatným společenstvím, v němž každý z účastníků jedná sám za sebe, přičemž takové jednání nelze vztahovat na ostatní účastníky řízení.

V daném případě proto byl rozhodnutím o posledním prostředku, který stěžovateli zákon k ochraně práva poskytoval, rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 3. 1999, č. j. 9 Cmo 7/99 - 63, jímž bylo ve vztahu k stěžovateli rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno. Jak Ústavní soud zjistil, tento rozsudek byl právnímu zástupci stěžovatele doručen již dne 4. 6. 1999, kdy stěžovateli začala běžet šedesátidenní lhůta k podání ústavní stížnosti.

Jestliže ústavní stížnost byla Ústavnímu soudu podána (předána k poštovní přepravě) dne 12. 6. 2003, musí Ústavní soud konstatovat, že stěžovatelem nebyla shora uvedená zákonná lhůta k podání ústavní stížnosti dodržena.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem soudce zpravodaj podle ust. § 43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost jako návrh podaný po lhůtě stanovené tímto zákonem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. června 2003

JUDr. Eliška Wagnerová

soudce zpravodaj