IV.ÚS 386/02 · Ústavní soud České republiky

IV. ÚS 386/02

Ústavní soud rozhodl dne 13. května 2003 ve věci ústavní stížnosti Z. s.p.o., zastoupené JUDr. J. W., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 3. 2002, sp. zn. 12 Co 36/2002, a rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 19. 3. 2001, čj. 13 C 277/99-85,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti doručené Ústavnímu soudu dne 13. 6. 2002 směřující proti shora označenému rozsudku Krajského soudu v Plzni, kterým byl potvrzen v části odvoláním dotčené rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech, stěžovatelka tvrdí, že těmito rozsudky byla porušena její práva zaručená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochrany lidských práv a základních svobod, čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 90 Ústavy ČR, a proto žádá, aby Ústavní soud napadené rozsudky zrušil.

Podle ustanovení § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1), a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení.

Po vyžádání spisu Okresního soudu Karlovy Vary, sp. zn. 13 C 277/99 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka napadla shora citovaný rozsudek Krajského soudu v Plzni dovoláním podle ustanovení § 237 odst. 3 ve spojení s § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., neboť měla za to, že rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé má po právní stránce zásadní význam, neboť řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Z dovolání stěžovatelky bylo zřejmé, že argumentace předestřená dovolacímu soudu je ve svém základu totožná s odůvodněním ústavní stížnosti.

Ve smyslu Sdělení Ústavního soudu č. 32/2003 Sb., publikovaného ve Sbírce zákonů dne 3. 2. 2003, je ústavní stížnost v případě jejího souběhu s mimořádným opravným prostředkem s výjimkou obnovy řízení, považována za přípustnou až po rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku s výjimkou rozhodnutí o obnově řízení. Šedesátidenní lhůta k podání ústavní stížnosti tak počne běžet dnem doručení rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku s výjimkou obnovy řízení bez ohledu na způsob rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku a bude považována za zachovanou i ve vztahu k předchozímu pravomocnému rozhodnutí.

S ohledem na souběh podání dovolání jako mimořádného opravného prostředku a ústavní stížnosti a vzhledem k výkladu přípustnosti ústavní stížnosti ve smyslu Sdělení č. 32/2003 Sb., Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., z důvodu její nepřípustnosti.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 13. května 2003

JUDr. Vladimír Čermák

soudce zpravodaj