III.ÚS 94/02 · Ústavní soud České republiky

III. ÚS 94/02

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů J. N.,

H. D., I. M., L. M., a J. J., všech zastoupených JUDr. M. H., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2001, sp. zn. 15 Co 307/2001, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 15. března 2001, sp. zn. 9 C 390/95, mimo ústní jednání dne 13. března 2003 soudcem zpravodajem JUDr. Jiřím Muchou, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1,

§ 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], brojili stěžovatelé proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2001 (15 Co 307/2001-143) a jemu předcházejícímu rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 15. března 2001 (9 C 390/95-113) a tvrdili, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva obsažená v čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelé proto navrhli zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů, jak jsou vpředu označena.

Ústavní stížnost je nepřípustná.

Ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení (§ 75 odst. 1 zákona).

Podle sdělení Ústavního soudu č. 32/2003 Sb., o postupu týkajícím se výkladu přípustnosti a lhůty k podání ústavní stížnosti při souběžném podání ústavní stížnosti a mimořádného opravného prostředku, s výjimkou obnovy řízení, platí, že napříště budou soudci a senáty Ústavního soudu vykládány přípustnost a lhůta k podávání ústavní stížnosti,

o které Ústavní soud rozhoduje podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, v případě jejího souběhu s mimořádnými opravnými prostředky s výjimkou obnovy řízení, takto:

1. Ústavní stížnost bude považována za přípustnou až po rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.

2. Šedesátidenní lhůta k podání ústavní stížnosti počne běžet dnem doručení rozhodnutí

o mimořádném opravném prostředku, bez ohledu na způsob rozhodnutí o něm. Lhůta bude považována za zachovanou i ve vztahu k předchozímu pravomocnému rozhodnutí.

Ze samotného obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelé napadli rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2001 (15 Co 307/2001-143) dovoláním.

Za tohoto stavu věci je zřejmé, že za rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, nutno považovat rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o podaném dovolání. Pokud stěžovatelé nevyčerpali poslední prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona), nemohla být jejich ústavní stížnost věcně projednána, neboť není v souladu s označeným a citovaným sdělením Ústavního soudu přípustná; proto byla posouzena Ústavním soudem jako nepřípustná (§ 75 odst. 1 zákona) a bylo nutno ji odmítnout [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona], jak je patrno z výroku tohoto usnesení.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 13. března 2003