III.ÚS 735/02 · Ústavní soud České republiky

III. ÚS 735/02

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Č. a. s., zastoupené JUDr. K. M., advokátem, proti cenovému rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu č. 02/2002 ze dne 1. října 2002, čj. 23805/2002-611, a jinému zásahu orgánu veřejné moci, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákon) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1,

§ 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], brojí stěžovatelka proti cenovému rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu č. 02/2002 ze dne 1. října 2002 (23805/2002-611), kterým se vydávají pevné ceny vytáčeného přístupu ke službám sítě Internet prostřednictvím pevné veřejné telekomunikační sítě společnosti Č., a. s., a tvrdí, že jím byl porušen čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud zrušil napadené rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu, jak je vpředu označeno, a dále navrhla, aby Ústavní soud zakázal pokračovat tomuto úřadu v porušování základních práv stěžovatelky a přikázal mu obnovit stav před porušením základních práv stěžovatelky, zejména tak, že toto cenové rozhodnutí a na ně navazující dodatek č. 1 Českého telekomunikačního úřadu ze dne 16. října 2002 (26284/2002-611) k cenovému rozhodnutí č. 01/2002 ze dne 8. ledna 2002 zruší.

Ústavní soud po prostudování obsahu ústavní stížnosti a spisů Ústavního soudu

sp. zn. III. ÚS 681/02

a

II. ÚS 496/02

, s přihlédnutím ke sdělení Městského soudu v Praze, konstatuje, že ústavní stížnost je nepřípustná.

Ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení (§ 75 odst. 1 zákona).

Podle sdělení Městského soudu v Praze (č. l. 12 spisu Ústavního soudu) byla proti rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu ze dne 1. října 2002 (23805/2002-611) podána dne 29. listopadu 2002 správní žaloba a věc je vedena pod sp. zn. 28 Ca 792/2002.

Stěžovatelka poukazuje v ústavní stížnosti na to, že využití opravného prostředku - žaloby ve správním soudnictví je právně nejednoznačné. Ústavní soud však dospěl k závěru, že stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky dané právním řádem České republiky. Svůj názor opírá o následující:

Ze spisu Ústavního soudu

sp. zn. III. ÚS 681/02

vyplývá, že ústavní stížnost shodné stěžovatelky směřovala proti typově shodnému rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu. Městský soud v Praze žalobu odmítl svým rozhodnutím ze dne 25. července 2003

(38 Ca 743/2002) z důvodu, že se stěžovatelka domáhala přezkoumání rozhodnutí, jímž správní orgán rozhodl v mezích své pravomoci v soukromoprávní věci. V tomto rozhodnutí je dále konstatováno, že:

* stěžovatelka se může domáhat svého práva podáním žaloby ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci tohoto rozhodnutí u okresního soudu,

* proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost za podmínek stanovených v § 102 a násl. s. ř. s. u Městského soudu v Praze.

Je tedy zřejmé, že stěžovatelka má možnost domáhat se ochrany svých práv jinými procesními prostředky.

Shodný závěr plyne i ze spisu Ústavního soudu ve věci

sp. zn. II. ÚS 496/02

, jehož účastníkem byla stěžovatelka. Ústavní soud v této věci zjistil, že u Městského soudu v Praze byla podána stěžovatelkou žaloba směřující proti cenovému rozhodnutí (šlo o rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu č. 04/PROP/2002 ze dne 14. 6. 2002, čj. 17358/2002-611). Vzhledem k tomu, že Městský soud v Praze měl za to, že k projednání věci není věcně příslušný, předložil věc Vrchnímu soudu v Praze, který dne 15. 11. 2002 Městskému soudu v Praze sdělil, že dospěl k závěru, že v dané věci je dána jeho věcná příslušnost. Věc byla u Vrchního soudu v Praze vedena pod sp. zn. Nad 176/2002. Ústavní stížnost stěžovatelky byla proto odmítnuta z důvodu nepřípustnosti usnesením Ústavního soudu ze dne 3. března 2003 (

II. ÚS 496/02

).

Za situace, jak je shrnuta, je zřejmé, že stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje; ústavní stížnost posoudil proto Ústavní soud jako nepřípustnou (§ 75 odst. 1 zákona) a odmítl ji [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 31. října 2003