III.ÚS 721/02 · Ústavní soud České republiky

III. ÚS 721/02

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. N.,

zastoupeného JUDr. P. Č., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. března 2002, sp. zn. 6 To 121/2002, mimo ústní jednání dne 23. ledna 2003 soudcem zpravodajem JUDr. Pavlem Holländerem, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou k poštovní přepravě dne 22. listopadu 2002 a co do formálních náležitostí jinak ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona], napadl stěžovatel ve své trestní věci pravomocné rozhodnutí orgánu veřejné moci - rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. března 2002, sp. zn. 6 To 121/2002, jímž byl uznán vinným trestným činem podvodu (§ 250 odst. 1, 2 tr. zák.), a tvrdil, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Toto právo bylo porušeno i v řízení před soudem nalézacím (Obvodním soudem pro Prahu 4), rovněž tak před soudem dovolacím (Nejvyšším soudem ČR), který svým usnesením ze dne 21. srpna 2002

(6 Tdo 354/2002) odmítl dovolání stěžovatele z důvodu jeho zjevné neopodstatněnosti [§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.]. Stěžovatel navrhl podle znění petitu, kterým je Ústavní soud podle své konstantní judikatury vázán, toliko zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne

1. března 2002 (6 To 121/2002).

Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů a její běh počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst. 2 zákona).

Podle zjištění Ústavního soudu (č. l. 5) byl napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. března 2002 (6 To 121/2002) doručen stěžovateli dne 22. března 2002 a ústavní stížnost svěřena k poštovní přepravě dne 22. listopadu 2002, tedy z hlediska 60denní lhůty k jejímu podání (§ 72 odst. 2 zákona) zjevně opožděně.

Jako obiter diktum nad rámec rozhodovacích důvodů lze uvést, že stěžovatel se mýlil, pokud v ústavní stížnosti tvrdil, že usnesení dovolacího soudu, jak je vpředu označeno, je rozhodnutím o posledním opravném prostředku ve smyslu § 72 odst. 2 a § 75 odst. 1 zákona, neboť dle konstantní judikatury Ústavního soudu lze dovodit závěr, podle kterého

v případech, pokud je dovolání odmítnuto (není věcně projednáno), není možno dovolání považovat za procesní prostředek, který zákon k ochraně základního práva nebo svobody poskytuje (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 40/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., vydání 1., nález. č. 6, Praha 1994). Závěr, který byl v označeném nálezu vyjádřen se týkal dovolání podle občanského soudního řádu a analogicky jej lze vztáhnout i na dovolání podle trestního řádu.

Jestliže stěžovatel podal svou ústavní stížnost po uplynutí 60denní lhůty, bylo ji nutno posoudit jako opožděnou [§ 43 odst. 1 písm. b) zákona] a jako takovou odmítnout.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 23. ledna 2003