III.ÚS 704/02 · Ústavní soud České republiky

III. ÚS 704/02

Ústavní soud rozhodl dne 15. května 2003, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera, soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Jiřího Muchy, ve věci navrhovatele L. B., zastoupeného L. D., advokátem, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. srpna 2002 sp. zn. 22 Ca 168/2002 a rozhodnutí Okresního úřadu Přerov, okresního pozemkového úřadu ze dne 22. března 2002 č. j. PÚ 5780/92-201/4 Vo-8, t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Navrhovatel se domáhal zrušení výše označených rozhodnutí, jimiž nebylo vyhověno jeho požadavku na vydání nemovitosti uplatněnému dle zákona č. 229/1991 Sb. Poukázal na okolnosti, za nichž došlo k uzavření smlouvy o prodeji pozemku Československému státu, na situaci, ve které se s matkou, oba jako prodávající, nacházeli a uvedl, že podle jeho přesvědčení k prodeji došlo za podmínek, které má na mysli § 6 zák. č. 229/1991 Sb. Proto se stížností napadenými rozhodnutími cítí dotčen ve svých právech.

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, je-li shledán zjevně neopodstatněným [§ 72 odst. 1 písm. a), § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

Z obsahu rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. srpna 2002 sp. zn. 22 Ca 168/2002 bylo zjištěno, že jmenovaný soud na základě podaného opravného prostředku přezkoumal rozhodnutí Okresního úřadu Přerov, okresního pozemkového úřadu, ze dne 22. března 2002 č. j. PÚ 5780/92-201/4 Vo-8, jímž stěžovateli nebylo přiznáno vlastnictví k ideální 1/6 označené nemovitosti. Ve svém rozhodnutí se vypořádal se všemi uplatněnými námitkami a opodstatněně shledal, že odvolání není důvodné. V odůvodnění rozsudku pak přiléhavým způsobem označil skutečnosti, pro které stěžovatel neprokázal v souvislosti s uplatněním tvrzených práv k předmětné nemovitosti, že k uzavření smlouvy o jejím prodeji došlo v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, tedy tak, jak má na mysli § 6 odst. 1 zákona

č. 229/1991 Sb. Nutno konstatovat, že ani při hodnocení navržených a provedených důkazů právě o okolnostech, za nichž dne 22. června 1964 k uzavření smlouvy došlo, soud nepostupoval v rozporu s § 132 obč. soudního řádu, a proto k zásahu do práv stěžovatele, jež sám v ústavní stížnosti blíže nespecifikoval, zasaženo nebylo - stěžovateli nebylo odepřeno právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).

Pro výše uvedené byl návrh odmítnut [§ 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. května 2003