III.ÚS 616/02 · Ústavní soud České republiky

III. ÚS 616/02

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. P., zastoupeného JUDr. K. K., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. června 2002, sp. zn.

20 Cdo 1883/2001, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. ledna 2001, sp. zn.

30 Co 3/2001, spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, mimo ústní jednání dne 14. října 2002 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou nikoli včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) dne 17. září 2002, nicméně co do dalších formálních náležitostí (po výzvě ze dne 26. září 2002 k odstranění vad) ve shodě se zákonem [§ 30

odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel pravomocné usnesení Nejvyššího soudu ČR dne 26. června 2002 (20 Cdo 1883/2001-210) a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. ledna 2001 (30 Co 3/2001-164), jimiž nebyla povolena obnova řízení ve věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi (10 C 155/99).

Stěžovatel tvrdil, že jmenované obecné soudy svými rozhodnutími porušily jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu dle čl. 90 Ústavy ČR, právo na spravedlivý proces plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve spojení

s čl. 36 Listiny základních práv a svobod, dále právo rovnosti účastníků v řízení dle čl. 37 odst. 3 a dále právo na veřejné projednání věci bez zbytečných průtahů dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod; podle odůvodnění ústavní stížnosti k porušení označeného ústavně zaručeného práva - stručně shrnuto - došlo tím, že obecné soudy shodně dospěly k závěru, že důvody obnovy řízení stanovené v § 228 odst. 1 o. s. ř. nejsou dány, neboť stěžovatel nijak nedoložil, že by tu byly skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které bez své viny nemohl použít v původním řízení.

Stěžovatel opakovaně tvrdil, že rozhodnutí obecných soudů trpí podstatnými vadami, kdy v řízení byla porušena ustanovení občanského soudního řádu, dále z důvodu tvrdosti zákona, neboť k zmeškání lhůty došlo v souvislosti s novelizací zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (o. s. ř.), zákonem č. 30/2000 Sb.; navrhl proto, aby Ústavní soud rozhodnutí obecných soudů, jak vpředu jsou označena, svým nálezem zrušil a současně navrhl odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.

Ústavní stížnost je opožděná.

Ústavní stížnost lze za splnění dalších podmínek podat ve lhůtě 60ti dnů ode dne doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 2 al. 1 zákona).

Podle zjištění Ústavního soudu (č. l. 14 spisu Ústavního soudu), shodného s tvrzením stěžovatele, rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 9. ledna 2001 (30 Co 3/2001-164), jako soudu odvolacího, byl zástupci stěžovatele doručen dne 31. ledna 2001, rozhodnutí dovolacího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ČR dne 26. června 2002, sp. zn.

20 Cdo 1883/2001- 210) zástupci stěžovatele doručeno dne 19. července 2002 (pátek); jestliže za této situace ústavní stížnost byla svěřena (podle podacího razítka) k poštovní přepravě dne 17. září 2002 (úterý), je zřejmé, že se tak stalo po lhůtě stanovené zákonem, a proto již z tohoto důvodu bylo nutno takto podanou ústavní stížnost odmítnout [§ 43 odst. 1 písm. b) zákona].

Z důvodů takto rozvedených bylo proto o stěžovatelově ústavní stížnosti rozhodnuto odmítavým výrokem [§ 43 odst. 1 písm. b) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno, když pro odklad vykonatelnosti ústavní stížností napadených rozhodnutí nebyly shledány ani věcné ani zákonné důvody.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 14. října 2002