III.ÚS 577/02 · Ústavní soud České republiky

III. ÚS 577/02

Ústavní soud rozhodl dne 19. září 2002 v senátě složeném z předsedy

JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. P., zastoupeného Mgr. M. V., advokátkou, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. červenec 2002, sp. zn.

6 Tdo 142/2002, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona], napadl stěžovatel ve své trestní věci rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. července 2002 (6 Tdo 142/2002) a tvrdil, že označený obecný soud svým postupem porušil jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), a to tím, že po zjištění skutkového stavu nevyvodil závěr, že další trestní stíhání stěžovatele je ve smyslu § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. nepřípustné, neboť věc nebyla v přiměřené lhůtě projednána a pokračováním trestního stíhání proto dochází k porušování čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud vydal nález, kterým konstatuje, že postupem Nejvyššího soudu ČR v dané věci a vydáním uvedeného rozsudku bylo nezákonně zasaženo do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, a aby tento rozsudek Ústavní soud zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. července 2002 (6 Tdo 142/2002) bylo mimo jiné odmítnuto dovolání stěžovatele proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne

23. ledna 2002 (5 To 118/01) podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť dovolací soud dospěl k závěru, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Ústavní stížností se proto bylo nutno zabývat z hlediska porušení tvrzeného práva na soudní ochranu věci (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod), to však nikoliv z hlediska porušení subjektivního práva hmotného, nýbrž pro denegatio iustitiae (odmítnutí spravedlnosti), tedy zda tím, že Nejvyšší soud ČR posoudil dovolání jako nepřípustné, nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv (svobod) stěžovatele. V uvedeném rozsahu bylo přezkoumáno napadené rozhodnutí a bylo zjištěno, že Nejvyšší soudu ČR v něm, v souladu se zásadami trestního řádu, posoudil nepřípustnost dovolání dle § 265b tr. ř. a v odůvodnění svého rozhodnutí ústavně souladným způsobem vyložil, proč bylo dovolání stěžovatele posouzeno jako nepřípustné a v souladu se zákonem se také vypořádal i s tvrzeními stěžovatele vznesenými v dovolání (§ 125 odst. 1 tr. ř.); pod aspektem ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) nelze proto dovolacímu soudu cokoli vytknout. K tvrzenému porušení čl. 36

odst. 1 Listiny základních práv a svobod proto ve věci nedošlo; návrh na zrušení ústavní stížností napadeného rozsudku Nejvyššího soudu ČR (6 Tdo 142/2002), jak je vpředu označen, byl proto shledán jako zjevně neopodstatněný, a jako takový odmítnut [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 19. září 2002