III.ÚS 562/02 · Ústavní soud České republiky

III. ÚS 562/02

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. V., zastoupeného JUDr. J. N., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. června 2002, sp. zn.

64 Co 86/2002, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 25. října 2001, sp. zn.

5 C 305/2001, mimo ústní jednání dne 17. března 2003 soudcem zpravodajem JUDr. Jiřím Muchou, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1,

§ 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], brojil stěžovatel proti pravomocnému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. června 2002 (64 Co 86/2002-341) a jemu předcházejícímu rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 25. října 2001

(5 C 305/2001-315) a tvrdil, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), na ochranu majetku (čl. 11 Listiny základních práv a svobod) a právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Stěžovatel proto navrhl zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů, jak jsou vpředu označena.

Ústavní stížnost je nepřípustná.

Ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení (§ 75 odst. 1 zákona).

Podle sdělení Ústavního soudu č. 32/2003 Sb., o postupu týkajícím se výkladu přípustnosti a lhůty k podání ústavní stížnosti při souběžném podání ústavní stížnosti a mimořádného opravného prostředku, s výjimkou obnovy řízení, platí, že napříště budou soudci a senáty Ústavního soudu vykládány přípustnost a lhůta k podávání ústavní stížnosti,

o které Ústavní soud rozhoduje podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, v případě jejího souběhu s mimořádnými opravnými prostředky s výjimkou obnovy řízení, takto:

1. Ústavní stížnost bude považována za přípustnou až po rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.

2. Šedesátidenní lhůta k podání ústavní stížnosti počne běžet dnem doručení rozhodnutí

o mimořádném opravném prostředku, bez ohledu na způsob rozhodnutí o něm. Lhůta bude považována za zachovanou i ve vztahu k předchozímu pravomocnému rozhodnutí.

Ze zjištění Ústavního soudu (č. l. 7 spisu Ústavního soudu) a samotného obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel napadl rozsudek Městského soudu v Praze ze dne

13. června 2002 (64 Co 86/2002-341) dovoláním.

Za tohoto stavu věci je zřejmé, že za rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, nutno považovat rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o podaném dovolání. Pokud stěžovatel nevyčerpal poslední prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona), nemohla být jeho ústavní stížnost věcně projednána, neboť není v souladu s označeným a citovaným sdělením Ústavního soudu přípustná; proto byla posouzena Ústavním soudem jako nepřípustná (§ 75 odst. 1 zákona) a bylo nutno ji odmítnout [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona], jak je patrno z výroku tohoto usnesení.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 17. března 2003