III.ÚS 370/02 · Ústavní soud České republiky

III. ÚS 370/02

Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti P. H., zastoupeného Mgr. M. S., advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 38 Ca 586/2000, rozhodnutí policejního prezidenta ve věcech služebního poměru ze dne 20. 9. 2000, č. 905 a rozhodnutí ředitele Policie ČR správy Jihočeského kraje ve věcech služebního poměru ze dne 28. 6. 2000, č. 788,

t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

V návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 38 Ca 586/2000, byla zamítnuta stěžovatelova žaloba proti rozhodnutí policejního prezidenta ve věcech služebního poměru č. 905 ze dne 20. 9. 2000. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání a potvrzeno rozhodnutí ředitele Policie ČR správy Jihočeského kraje č. 788 ze dne 28. 6. 2000, jímž bylo rozhodnuto o propuštění stěžovatele ze služebního poměru příslušníka Policie ČR z důvodu porušení služební přísahy zvlášť závažným způsobem podle ust. § 106 odst. 1 písm. d) zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie ČR, ve znění pozdějších předpisů.

Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí, uvedeného jednání se měl stěžovatel dopustit tím, že jako osoba určená podle zákona č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností a o změně některých zákonů, pro stupeň utajení "Vyhrazené", sdělil neoprávněné osobě druh vozidla, které je používáno při výkonu služby, a nad rámec svých povinností získával informace z evidencí Policie ČR, které pak předal neoprávněné osobě.

Stěžovatel je toho názoru, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod, dále právo, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny, a právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého života a na ochranu před neoprávněným shromažďování údajů o své osobě, jak to má na mysli čl. 10 odst. 2 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

Soudce zpravodaj z přípisu Městského soudu v Praze ze dne 4. 7. 2002 a z doručenky založené v příslušném spise tohoto soudu zjistil, že napadený rozsudek se považoval podle ust. § 48b odst. 3 o. s. ř. za doručený dnem 5. 4. 2002, ačkoliv fakticky byl převzat právní zástupkyní stěžovatele až 9. 4. 2002.

Z podání stěžovatele pak vyplývá, že ústavní stížnost byla předána k poštovní přepravě dne 6. 6. 2002.

Ustanovení § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, stanoví, že ústavní stížnost lze podat ve lhůtě šedesáti dnů ode dne doručení posledního prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. V daném případě je tímto prostředkem rozsudek Městského soudu v Praze, který byl stěžovateli doručen dne 5. 4. 2002. Lhůta k podání ústavní stížnosti tedy uběhla dnem 3. 6. 2002, neboť do zákonné lhůty pro podání ústavní stížnosti se započítává i den doručení příslušného rozhodnutí.

Ústavní soud proto musí konstatovat, že návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti byl podán opožděně, a vzhledem k tomu se ani nemohl zabývat meritorním obsahem ústavní stížnosti.

Soudce zpravodaj proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. července 2002

JUDr. Eliška Wagnerová

soudce zpravodaj