III.ÚS 215/02 · Ústavní soud České republiky

III. ÚS 215/02

Ústavní soud rozhodl dne 25. června 2002, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka, ve věci navrhovatelky K. B., zastoupené Mgr. L.B., advokátkou, o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. prosince 2001, sp. zn. 11 Co 410 + 411+ 412/2001, a Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. května 2001, sp. zn. 14 Nc 570/99, t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Navrhovatelka se domáhala zrušení výše označených rozhodnutí s tím, že podle jejího přesvědčení byla jimi porušena práva nezletilé. Poukázala na čl. 3 a čl. 12 Úmluvy o právech dítěte, na čl. 6 Evropské úmluvy o výkonu práv dětí, na zásady zakotvené v Deklaraci práv dítěte a uvedla, že soudy, které přes její nesouhlas svěřily dceru do střídavé péče rodičů, uvedené články porušily, když tak rozhodly, aniž vzaly zřetel na potřebu zajistit nezletilé stabilní rodinné prostředí.

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný [§ 72 odst. 1 písm. a), § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

Z obsahu stížností napadených rozsudků zásah do práv, jichž se stěžovatelka v návrhu dovolává, zjištěn nebyl. Soudy obou stupňů rozhodly o úpravě poměrů nezletilé po zhodnocení všech provedených důkazů a v souladu se zněním § 26 odst. 2 zák. o rodině, když pro svěření dítěte do střídavé péče rodičů, nežijících ve společné domácnosti, shledaly jejich výchovnou způsobilost i potřebu zajistit tak zájmy nezletilé. Poněvadž obsah odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je zcela vyčerpávající, lze v dalším na ně odkázat.

Pro výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný odmítnut [§ 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. června 2002