II.ÚS 139/02 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatelky M. spol. s r. o. zastoupené advokátem JUDr. J. M., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 12. 2001, sp. zn. 15 Ca 499/95, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 27. 2. 2002, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 5. 3. 2002, napadla navrhovatelka (stěžovatelka) rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 12. 2001, sp. zn. 15 Ca 499/95, neboť má za to, že uvedený orgán veřejné moci svým postupem porušil její ústavně zaručená práva ve smyslu čl. 1, čl. 2 odst. 4, čl. 9 odst. 3, čl. 95 a čl. 96 Ústavy České republiky, jakož i čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 4, čl. 11 odst. 5 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti zjistil, napadeným rozhodnutím byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 31. 5. 1995, č.j. 11844/130/94, které rozhodovalo jako odvolací orgán proti rozhodnutí Finančního úřadu v Děčíně ze dne 3. 6. 1994, č.j. FÚ-230/1297/94/Za, dodatečnému platebnímu výměru č. 319, kterým byla stěžovatelce dle § 46 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, doměřena daň z přidané hodnoty za období leden až březen 1993 ve výši 1,745.668,- Kč a za období duben až prosinec 1993 ve výši 33,831.020,- Kč. Dále bylo tímto výměrem dle § 40 odst. 1 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, stěžovatelce předepsáno zvýšení daně ve výši 100 % z vyměřené daně za zdaňovací období duben až prosinec 1993. Soud po přezkoumání rozhodnutí finančního ředitelství konstatoval, že rozhodující pro posouzení věci je, zda prodej motorové nafty stěžovatelkou podléhal spotřební dani. V kladném případě bylo nutno dle § 14 odst. 3 a 4 zákona č. 588/1992 Sb. ve znění zákona č. 196/1993 Sb. zahrnout do základu daně z přidané hodnoty tuto spotřební daň. Otázka, zda prodej motorové nafty podléhal spotřební dani, byla předmětem rozhodování správce daně a posléze Krajského soudu v Ústí nad Labem v řízení vedeném pod sp. zn. 15 Ca 383/95, jenž dospěl k závěru, že prodej motorové nafty stěžovatelkou spotřební dani podléhal. S tímto názorem, který je podrobně zdůvodněn v rozsudku ze dne 19. 12. 2001, se soud plně ztotožnil i ve vztahu k tomuto případu. Vzhledem k tomu pokládá soud postup správce daně, který citovaným platebním výměrem stěžovatelce dodatečně vyměřil daň z přidané hodnoty z částky představující spotřební daň, kterou stěžovatelka měla uplatnit, ale neuplatnila, čímž došlo ke zkrácení základu daně, za správný.

V ústavní stížnosti stěžovatelka poukazuje na to, že doměření daně z přidané hodnoty je důsledkem řízení o dani spotřební, a proto argumentace obsažená v ústavní stížnosti se týká daně spotřební, bez jejíž existence by daň z přidané hodnoty vyměřena nebyla. Proto bylo (další) ústavní stížností napadeno i rozhodnutí stejného soudu ve věci spotřební daně (sp. zn. 15 Ca 383/95). Pokud jde o argumentaci ohledně daně spotřební, stěžovatelka v podstatě poukazuje na to, že správce daně postupoval protiprávně, když považoval nákup ropného produktu pod nomenklaturním kódem 27100069 celního sazebníku a jeho následný prodej jako motorové nafty za výrobu, a vyměřil proto stěžovatelce spotřební daň v příslušné výši, přestože v dané době pro to nebyly zákonné předpoklady. Dle stěžovatelky totiž nelze vycházet pouze z definice pojmu výroba, jak se objevuje v nálezu Ústavního soudu

II. ÚS 157/97

, neboť tato konstrukce sama o sobě nepostačuje správnému posouzení věci. Kromě toho stěžovatelka upozorňuje na nesprávnost v celním sazebníku platném v rozhodné době, dle kterého sice existovala položka motorová nafta, ale podle pomůcek celního sazebníku do ní šlo z hlediska chemického složení zařadit jen letecký petrolej. Kromě toho stěžovatelka upozornila na značné průtahy v řízení, což mělo ovlivnit způsob výkladu příslušné právní normy a tím i konečné rozhodnutí. Tyto skutečnosti vedly k porušení základních práv a svobod, jež jsou uvedeny shora, a proto stěžovatelka navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí.

Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu § 42 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání skutkové a právní stránky věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť se stěžovatelce nepodařilo prokázat možnost porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.

Jak Ústavní soud zjistil, usnesením Ústavního soudu ze dne 18. 6. 2002,

sp. zn. III. ÚS 139/02

, byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná ústavní stížnost stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Ústní nad Labem ze dne 19. 12. 2001, sp. zn. 15 Ca 383/95; tímto rozsudkem byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 3. května 1995 (11482/130/94), jež bylo vydáno ve věci dodatečného platebního výměru č. 1/94 Finančního úřadu v Děčíně ze dne 3. června 1994 (FÚ-230/1133/94/Za) na spotřební daň za měsíce duben až prosinec 1993 ve výši 136,140.758,- Kč a platebního výměru č. 2/94 ze dne 3. června 1994 (FÚ-230/1296/94/Za) o zvýšení spotřební daně o 136,140.758,- Kč.

Vzhledem k tomu, že vyměření daně z přidané hodnoty bylo stěžovatelkou zpochybněno pouze v souvislosti s vyměřením daně spotřební, Ústavní soud zkoumal ústavnost postupu správce daně a soudu ve věci spotřební daně. Přitom zjistil, že tato ústavní stížnost obsahuje námitky v zásadě totožné s námitkami uvedenými ve zmíněné ústavní stížnosti, vedené pod

sp. zn. III. ÚS 139/02

, s nimiž se Ústavní soud (III. senát) v usnesení ze dne 18. 6. 2002 plně vypořádal, přičemž II. senát Ústavního soudu se plně ztotožňuje s názory v tomto usnesení vyslovenými, na něž stěžovatelku tímto odkazuje. S ohledem na to, že nebylo ani v postupu správce daně, ani v postupu soudu, které rozhodovaly ve věci spotřební daně, shledáno porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, nelze považovat za takové porušení - vzhledem k výše uvedené návaznosti daně z přidané hodnoty na daň spotřební - postup uvedených orgánů veřejné moci ani v posuzovaném případě za protiústavní.

Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. července 2002

JUDr. Jiří Malenovský

předseda senátu