II.ÚS 102/02 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatele S. B., o ústavní stížnosti proti usnesením Okresního soudu Brno-venkov ze dne 4. 12. 2001, sp. zn. 3 Nt 924/2000 a 3 PP 167/2001, t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel se návrhem podaným Ústavnímu soudu dne 13. 2. 2002 domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Okresního soudu Brno-venkov. Je přesvědčen, že tento soud neposkytl jeho právům účinnou ochranu ve smyslu čl. 90 a čl. 95 Ústavy a zbavil ho práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Má za to, že soud vybočil z mezí ústavnosti.

Z obsahu ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že stěžovatel vykonává od 15. 2. 1980 trest odnětí svobody v délce 24 roků a 6 měsíců. Dne 4. 12. 2001 projednal Okresní soud Brno-venkov jeho žádosti o propuštění z ochranného léčení a o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Obě žádosti, vedené pod sp. zn. 3 Nt 924/2000 a 3 PP 167/2001, jako nedůvodné zamítl.

Dle sdělení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 27. 2. 2002 podal stěžovatel proti oběma rozhodnutím stížnosti ihned po jejich vyhlášení. Spisy byly předloženy Krajskému soudu v Brně příslušnému k jejich projednání.

Ústavní soud se v prvé řadě zabýval otázkou, zda lze považovat návrh, jenž směřuje proti nepravomocným rozhodnutím soudu prvého stupně, za přípustný.

Jedním z důvodů nepřípustnosti ústavní stížnosti dle ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je okolnost, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost je totiž koncipována jako subsidiární prostředek k ochraně základních práv a svobod. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto se snaží své zásahy do činnosti orgánů veřejné moci minimalizovat. Je oprávněn jejich rozhodnutí přezkoumávat pouze tehdy, jestliže před podáním ústavní stížnosti byly vyčerpány všechny ostatní prostředky k ochraně práva, které jsou v procesní dispozici stěžovatele. Pojem "vyčerpání" přitom znamená nejen uplatnění příslušného procesního prostředku, nýbrž i dosažení rozhodnutí ve věci (srov. např. usnesení

sp. zn. I. ÚS 534/99

nebo

sp. zn. I. ÚS 267/01

). Z porovnání ust. § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je zřejmé, že Ústavní soud je oprávněn rozhodovat toliko o rozhodnutích pravomocných a konečných.

V projednávané věci stěžovatel v ústavní stížnosti výslovně napadá usnesení soudu prvého stupně, ačkoliv proti němu podal stížnost a řízení není pravomocně skončeno. Ústavní stížnost je tudíž podána ve fázi, kdy o věci nebylo rozhodnuto konečným způsobem. Smyslem a funkcí ústavní stížnosti je náprava zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod. K takové nápravě však nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato rozhodnutí o posledním prostředku k ochraně práva stěžovatele. Takový postup by vedl k tomu, že by rozhodnutí stížnostního soudu zůstalo nedotčeno, což by nepochybně bylo v rozporu s principem právní jistoty. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.

Ústavní soud se dále zabýval tím, zda nejsou naplněny podmínky ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení totiž Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo. Ústavní soud žádnou z uvedených podmínek neshledal a stěžovatel jejich existenci ostatně ani netvrdil.

Na základě uvedených skutečností proto Ústavní soud podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl podaný návrh jako nepřípustný.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.

V Brně dne 11. března 2002 JUDr. Jiří Malenovský

soudce zpravodaj