IV.ÚS 664/01 · Ústavní soud České republiky

IV. ÚS 664/01

Ústavní soud rozhodl dne 16. ledna 2002 v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti 1) J.G., 2) L.B., 3) J.K., 4) M.M., všech zastoupených JUDr. M.K., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 4. 2001, čj. 28 Cdo 592/2001-132, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému usnesení Nejvyššího soudu ČR stěžovatelky uvádějí, že tímto usnesením byl porušen čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, a z těchto, jakož i dalších, důvodů se domáhají zrušení napadeného usnesení.

Jak Ústavní soud zjistil z obsahu spisu 15 C 189/95 Obvodního soudu pro Prahu 1, bylo napadeným usnesením odmítnuto dovolání stěžovatelek podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a to proto, že podle názoru Nejvyššího soudu ČR v daném případě není dána přípustnost dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř., v dříve platném znění. Stěžovatelky tedy ve své ústavní stížnosti pomíjí tu základní skutečnost, že napadené usnesení Nejvyššího soud ČR nemá povahu rozhodnutí ve věci samé, neboť zkoumá a posuzuje v prvé řadě otázku přípustnosti dovolání podle ustanovení § 239 o. s. ř. (ve znění před novelou), přípustnosti podmíněné tím, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Podle již konstantní judikatury Ústavního soudu i Nejvyššího soudu ČR za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu je nutno považovat zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech. Dospěl-li Nejvyšší soud ČR v napadeném rozhodnutí k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nelze považovat za rozhodnutí odchylující se od ustálené judikatury nebo přinášející judikaturu novou, lze z ústavně právního hlediska tomuto jeho závěru stěží cokoli vytknout. Stejně tak není důvodů k výtce, že Nejvyšší soud ČR se v napadeném rozhodnutí nezabýval dovolacími důvody podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. b), d) o. s. ř., v dříve platném znění, neboť tak by mohl učinit pouze v případě, že by dovolání shledal přípustným. Jen pro úplnost Ústavní soud v tomto směru uvádí, že stěžovatelkám nebránilo nic v tom, aby současně s podáním dovolání podaly také ústavní stížnost, neboť v daném případě nemohly předvídat, zda jejich dovolání bude shledáno přípustným a této situaci měly přizpůsobit i svou obranu.

Všechny uvedené skutečnosti a úvahy jeví se tedy Ústavnímu soudu natolik evidentní, že mu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 16. ledna 2002

JUDr. Eva Zarembová

předsedkyně senátu