IV.ÚS 565/01 · Ústavní soud České republiky

Opomenutí důkazu v občanském soudním řízení

Ústavní soud

rozhodl dne 27. listopadu 2001 v senátě ve věci

ústavní stížnosti 1) G. Ž., 2) J. Ž., proti rozsudku Krajského

soudu v Hradci Králové ze dne 28. 6. 2001, čj. 23 Co 98/2000-156,

za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení,

a vedlejších účastníků 1) Zemědělského družstva J., 2) J. F., za

souhlasu účastníků bez ústního jednání, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 6.

2001, čj. 23 Co 98/2000-156, se zrušuje.

Odůvodnění

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému

rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové stěžovatelé uvádějí, že

tímto rozhodnutím jim bylo odepřeno právo na spravedlivý proces ve

smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen

"Listina"), když v řízení o jejich nároku na náhradu škody vzniklé

požárem bylo postupováno zcela jednostranně ve prospěch

žalovaných. Z těchto, jakož i dalších, důvodů domáhají se proto

zrušení napadeného rozsudku.

Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření z 21. 11.

2001 uvedl, že jednou z nezbytných podmínek úspěchu žaloby na

náhradu škody je prokázání jejího vzniku. Toto zjištění se však

stěžovatelům nepodařilo prokázat, a proto jejich žaloba byla

právem zamítnuta. Z těchto důvodů navrhuje krajský soud zamítnutí

ústavní stížnosti.

Z obsahu spisu 1 C 418/98 Okresního soudu v Semilech Ústavní

soud zjistil, že stěžovatelé uplatnili podáním ze dne 29. 6. 1993

nárok na náhradu škody vzniklé požárem v jimi zakoupeném objektu

č. 14 P., požárem, za jehož vznik odpovídají oba žalovaní

v důsledku neodborné instalace a manipulace s kamny. Tímto požárem

jim vznikla celková škoda 492 530,-- Kč zahrnující škodu na

zásobách a vybavení v celkové výši 148 912,62 Kč a dále škodu

představující ušlý zisk z provozu hostince ve výši 101 766,-- Kč

a za ubytování 240 000,-- Kč. Rozsudkem Okresního soudu v Semilech

ze dne 30. 9. 1999, čj. 1 C 418/98-127, byla žaloba stěžovatelů

zamítnuta s odůvodněním, že vznik škody stěžovateli nebyl

prokázán. K odvolání stěžovatelů proti tomuto rozsudku rozhodl

Krajský soud v Hradci Králové napadeným rozsudkem tak, že rozsudek

soudu prvého stupně potvrdil, v podstatě se ztotožniv s jeho

závěry.

Jak konstatoval Ústavní soud již ve svém nálezu sp. zn. III.

ÚS 150/93 publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu

ČR, svazek 2, ročníky 1993, 1994 - II. díl pod čl. 49, čl. 36

odst. 1 Listiny obsahuje svou povahu zásady nestranného

a spravedlivého procesu, k nim mimo jiné náleží právo každého, aby

(nestranný a nezávislý) soud při nalézání práva dbal stanoveného,

tj. zákonného, postupu. Takovýmto postupem lze ovšem rozumět jen

zcela bezvýhradné a bezvýjimečné respektování procesních předpisů

a kautel z nich vyplývajících. Jestliže obecný soud z nich

vykročil a při hodnocení důkazů jeden z nich opomenul, zatížil své

rozhodnutí a řízení mu předcházející nejen vážnou vadou, ale

současně jednal v rozporu s ústavně zaručeným právem zakotveným

v citovaném článku Listiny a ve svých důsledcích též v rozporu

s povinnostmi vyplývajícími z čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR.

O takový případ jde i v projednávané věci, neboť obecné soudy

nepostupovaly v řízení zahájeném již 30. 6. 1993 v souladu

s ustanovením § 6 o. s. ř., o čemž svědčí vedle toho, co dále bude

uvedeno, kupř. i ta skutečnost, že o odvolání proti citovanému

rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 30. 9. 1999 rozhodoval

Krajský soud v Hradci Králové teprve dne 28. 6. 2001. Zdá se být

přirozené, že došlo-li ke škodní události již začátkem března

1992, měla již sama délka řízení vliv na provádění dokazování,

i když k určitým průtahům došlo bezpochyby i v důsledků nejasností

stran věcné příslušnosti. Pouze tak se mohlo stát, že dnes již

nejsou k dispozici likvidační materiály pojišťovny, z nichž by

bylo patrno, jaká škoda byla stěžovatelům pojišťovnou uhrazena,

když v podané žalobě ji uvádějí částkou 239 109,-- Kč, zatímco

v podaném odvolání ze dne 25. 10. 1999 částkou 339 109,-- Kč.

V této souvislosti Ústavní soud pouze konstatuje, že podle posudku

znalce ing. J. H. vznikla na objektu samotném škoda ve výši 239

109,-- Kč. Dokazování samo bylo prováděno nekoncentrovaně a svým

způsobem i rozporuplně, když kupř. při jednání dne 24. 5. 1999

rozhodl okresní soud o provedení znaleckého posudku stran hodnoty

movitých věcí, aby naopak po přesném a přehledném vyčíslení škody

dodaném stěžovateli při jednání dne 30. 9. 1998 již při jeho

zahájení rozhodl o tom, že od vypracování znaleckého posudku

upouští. Ačkoli tedy stěžovatelé předložili přesný seznam

zničených věcí s uvedeními jejich ceny, resp. hodnoty, seznam

zahrnující i zásoby pro provoz pohostinství, ponechaly obecné

soudy tuto otázku zcela stranou a v tomto směru neprovedly ani

výslech účastníků, ačkoli skutečnost, že pohostinství muselo být

nějakým způsobem vybaveno a zásobeno, jeví se být zcela evidentní.

K otázce ušlého zisku, nezaujal k ní, pokud jde o ušlý zisk

z ubytování, okresní soud vůbec žádné stanovisko a nehodnotil

žádný důkaz, zatímco krajský soud, ačkoli v řízení bylo

k dispozici potvrzení vedoucího střediska ČSAD v Semilech

o objednávce 18 osob pro celoroční ubytování u prvního

stěžovatele, se zcela nepochopitelně ztotožnil s ničím

nepodloženým zpochybněním tohoto potvrzení prvním žalovaným.

Obecné soudy se konečně zcela nedostatečně a nepřesvědčivě

vypořádaly i s otázkou ušlého zisku z provozu pohostinství,

poukázavše na ztrátové podnikání stěžovatelů vzhledem k jejich

daňovým přiznáním v období 1991 - 1992, ačkoli z těchto daňových

přiznání vyplývá, že činnost stěžovatelů zisk vykazovala a že

"ztrátovost" byla pouze důsledkem výdajů vynaložených na

rekonstrukci objektu právě v inkriminované období. Jinými slovy,

stěžovatelé měli "ztráty" jen proto, že pohostinství, jež

provozovali, se snažili uvést do vyhovujícího stavu.

Domněnku stěžovatelů, že soudy nemusely jednat nestranně

proto, že statutární zástupce prvního žalovaného, tj. Zemědělského

družstva J., je manželem soudkyně Okresního soudu v Semilech,

Ústavní soud blíže nezkoumal, neboť stěžovatelé výslovně

neuvádějí, že by šlo o nepochybnou skutečnost, zakládající důvod

k vyloučení soudce, resp. soudu.

Ústavní soud proto z uvedených důvodů pro porušení čl. 36

odst. 1 Listiny ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 2

písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyhověl

a napadený rozsudek podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a)

citovaného zákona zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 27. listopadu 2001