III.ÚS 300/01 · Ústavní soud České republiky
Czech Republic (CZ)
Legislator summary
AI generatedÚstavní soud rozhodl ve věci podaného návrhu JUDr. P. V., proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. února 2001, sp. zn. 33 Cdo 2552/2000, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. března 2000, sp. zn. 13 Co 46/2000, mimo ústní jednání dne 5. června 2001 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Legislator headnote
AI generatedIII.ÚS 300/01 · Ústavní soud České republiky: Ústavní stížností, podanou vpředu označeným zástupcem, domáhal se tento zástupce jménem M. a V. Š., přezkumu pravomocného rozhodnutí rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. března 2000 (13 Co 46/2000-165), o odmítnutí odvolání stěžovatelů o zaplacení částky 500.000,- Kč, pro porušení procesněprávních předpisů a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. února 2001 (33 Cdo 2552/2000-189), o odmítnutí dovolání, a posléze jejich zrušení z důvodu porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu (čl. 36 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 95 Ústavy ČR).
Full text
III. ÚS 300/01
Ústavní soud rozhodl ve věci podaného návrhu JUDr. P. V., proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. února 2001, sp. zn. 33 Cdo 2552/2000, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. března 2000, sp. zn. 13 Co 46/2000, mimo ústní jednání dne 5. června 2001 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností, podanou vpředu označeným zástupcem, domáhal se tento zástupce jménem M. a V. Š., přezkumu pravomocného rozhodnutí rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. března 2000 (13 Co 46/2000-165), o odmítnutí odvolání stěžovatelů o zaplacení částky 500.000,- Kč, pro porušení procesněprávních předpisů a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. února 2001 (33 Cdo 2552/2000-189), o odmítnutí dovolání, a posléze jejich zrušení z důvodu porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu (čl. 36 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 95 Ústavy ČR).
Stěžovatelé dále požádali v souladu s ustanovením § 162 zák.čís. 182/1993 Sb.
o přiznání náhrady nákladů řízení.
K ústavní stížnosti však nebyla připojena plná moc, z níž by se podávalo oprávnění právního zástupce jednat jménem stěžovatelů, a protože plná moc k zastupování účastníka v řízení před Ústavním soudem, jako nepominutelná procesní podmínka v řízení před Ústavním soudem musí být Ústavnímu soudu předložena spolu s návrhem (ústavní stížností) věci, tedy v okamžiku, kdy řízení před Ústavním soudem mělo být zahájeno (§ 27 odst. 1, 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona), je zřejmé, že zástupce sám bez plné moci před Ústavním soudem jednat nemůže, a proto ve smyslu ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu byla ústavní stížnost, jak shora je označena, posouzena jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným [§ 43 odst. 1 písm. c) zákona] a o ní jako takové bylo rozhodnuto odmítavým výrokem, jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 5. června 2001