III.ÚS 262/01 · Ústavní soud České republiky

III. ÚS 262/01

Ústavní soud rozhodl dne 12. června 2001, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera, soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka, ve věci navrhovatele A., zastoupeného Mgr. M.H., o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. února 2001, č. j. 58 Co 517/2000-49, a Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 3. srpna 2000, č. j. 4 C 262/99-35, t a k t o :

Návrh se odmítá .

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel navrhl zrušení výše označených rozsudků s tvrzením, že se jimi cítí dotčen na právech, zaručených v čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod a v čl. 90 a 95 odst. 1 Ústavy ČR. Uvedl, že soudy pro svá rozhodnutí neprovedly potřebná dokazování - pro údajnou nadbytečnost nevyslechly jednatele společnosti a navrženou svědkyni, vycházely pouze z výslechu žalobkyně a její žalobě na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru pak vyhověly.

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný [§ 72 odst. 1 písm. a), § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 4 C 262/99, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. února 2001, č. j. 58 Co 517/2000-49, zásah do práv, jichž se stěžovatel v návrhu dovolává, shledán nebyl. Pokud jde o námitky uplatněné v odvolání, soud II. stupně se jimi zabýval, a jak vyplývá z obsahu rozsudku, přiléhavým a vyčerpávajícím způsobem odůvodnil, proč je nepovažuje za opodstatněné. Ústavní soud se ztotožňuje se zjištěním a konstatováním odvolacího soudu - že soud I. stupně v provádění a hodnocení důkazů postupoval v souladu s § 120 odst. 1, 3 a s § 132 občanského soudního řádu a nepochybil, když návrh na jejich další doplnění zamítl.

Pro výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný odmítnut [§ 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. června 2001