II.ÚS 157/01 · Ústavní soud České republiky

K rodičovské zodpovědnosti v případě smrti jednoho z rodičů

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě, ve věci ústavní

stížnosti V. J., zastoupeného Mgr. et Mgr. V. S., advokátem,

směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 24.

4. 1998, č.j. 16 P 220/97 - 34, proti rozsudku Městského soudu

v Praze ze dne 9. 12. 1999, č.j. 14 Co 417/99 - 72, a proti

usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 11. 2000, č.j. 30 Cdo

2578/2000 - 123, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 237

odst. 2 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve

znění pozdějších předpisů, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 9,

Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu ČR, jako účastníků

řízení, a A. J-ové a V. Ch-ové, jako vedlejších účastníků řízení,

takto :

1.rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 24. 4. 1998,

č.j. 16 P 220/97 - 34, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne

9. 12. 1999, č.j. 14 Co 417/99 - 72, se zrušují;

2.návrh na zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8.

11. 2000, č.j. 30 Cdo 2578/2000 - 123, se odmítá;

3.návrh na zrušení ustanovení § 237 odst. 2 písm. b) zákona

č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů,

se odmítá.

Odůvodnění

I. Ústavní soud obdržel dne 19. 2. 2001 (podána k poštovní

přepravě dne 16. 2. 2001) ústavní stížnost stěžovatele podle čl.

87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, ve které napadl v záhlaví uvedená

rozhodnutí obecných soudů, navrhl jejich zrušení a rovněž navrhl

zrušení ustanovení občanského soudního řádu, vylučujícího

z přezkumu dovolacím soudem rozhodnutí ve věcech upravených

zákonem o rodině. Z obsahu ústavní stížnosti bylo zjištěno, že

stěžovatel se v podstatě dovolává ochrany ústavně zaručených práv

dle čl. 32 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále

jen "Listina").

Z ústavní stížnosti a příslušného soudního spisu bylo

Ústavním soudem zjištěno, že nezletilá dcera stěžovatele, A. J.

(vedlejší účastnice v řízení před Ústavním soudem), nar. 31. 1.

1993, byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 28. 2.

1995, č.j. 9 Nc 5/95 - 8, podle § 45 odst. 1 zákona o rodině,

svěřena do výchovy V. Ch., sestře matky nezletilé, která tragicky

zahynula. Paní Ch. je podle tohoto soudního rozhodnutí povinna

a zároveň oprávněna nezletilou zastupovat, vychovávat a spravovat

její běžné záležitosti. Soud dále stanovil otci povinnost platit

výživné.

Paní Ch. (vedlejší účastnice v řízení před Ústavním soudem)

podala u soudu dne 29. 7. 1997 návrh na udělení souhlasu se změnou

příjmení nezletilé. Otec se změnou nesouhlasil. Po provedeném

dokazování dospěl Obvodní soud pro Prahu 9 k závěru, že změna

příjmení je zcela v souladu se zájmy nezletilé a přispěje

k bližšímu spojení nezletilé s ostatními členy rodiny paní Ch.

a rozsudkem ze dne 24. 4. 1998, č.j. 16 P 220/97 - 34, udělil za

otce souhlas k tomu, aby paní Ch. podala u Obvodního úřadu Městské

části Praha 14 žádost o změnu příjmení nezletilé A. J. na jméno

Ch. Soud dále konstatoval, že aplikoval § 49 zákona o rodině,

podle kterého platí, že jestliže se nedohodnou rodiče

o podstatných věcech při výkonu svých rodičovských práv

a povinností, rozhodne soud. Na základě odvolání stěžovatele věc

projednal Městský soud v Praze, který rozsudek soudu prvního

stupně potvrdil rozsudkem ze dne 9. 12. 1999, č.j. 14 Co

417/99-72, jako věcně správný, a to s obdobným odůvodněním,

a zamítl dále návrh stěžovatele na připuštění dovolání. Stěžovatel

využil také mimořádného opravného prostředku, o kterém rozhodl

Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 8. 11. 2000, č.j. 30 Cdo

2578/2000-123, a to tak, že dovolání jako nepřípustné odmítl.

Ze spisu Ústavního soudu ČR,

sp. zn. III. ÚS 100/2000

, bylo

zjištěno, že proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne

24. 4. 1998, č.j. 16 P 220/97-34, a proti rozsudku Městského soudu

v Praze ze dne 9. 12. 1999, č.j. 14 Co 417/99-72, již stěžovatel

V. J. jednou ústavní stížnost podal, a to dne 16. 2. 2000. Jeho

ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne

14. 5. 2001, č.j.

III. ÚS 100/2000-19

, jako nepřípustná podle §

43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve

znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"),

když Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost byla podána

ještě před tím, než byl jí napadený rozsudek odvolacího soudu

doručen právnímu zástupci stěžovatele (doručen byl dne 7. 3.

2000), a jde tedy o ústavní stížnost proti nepravomocnému

rozhodnutí a je třeba ji tedy hodnotit jako nepřípustnou ve smyslu

§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, když ve věci nebyly

namítnuty a Ústavní soud ani neshledal důvody pro přijetí Ústavní

stížnosti proti nepravomocnému rozhodnutí podle § 75 odst. 2 písm.

a) zákona o Ústavním soudu.

V ústavní stížnosti z 19. 2. 2001 stěžovatel jednak

zpochybňuje rozhodnutí obecných soudů ve věci vyslovení souhlasu

se změnou příjmení jeho nezletilé dcery, což odůvodňuje

v podstatě tím, že rodinné vztahy požívají blíže neupřesněné

platné ústavní a mezinárodně právní ochrany, když do takto

chráněného vztahu otce, který nebyl zbaven a ani omezen

v rodičovské zodpovědnosti a jeho dcery, bylo zasaženo ústavní

stížností napadenými rozhodnutími obecných soudů. Domnívá se, že

ke změně příjmení neexistuje důvod a ponecháním původního příjmení

nebude jeho dceři působena újma. Stěžovatel také v ústavní

stížnosti zpochybňuje ústavnost ustanovení občanského soudního

řádu vylučujícího dovolání ve věcech upravených zákonem o rodině,

a to s odůvodněním, že jde o porušení práva na spravedlivý proces,

když je takto bez rozumného důvodu bráněno mimořádnému přezkumu

rozhodnutí obecných soudů nižších instancí.

Ústavní soud je povinen se zabývat nejprve otázkou, zda

podaný návrh splňuje všechny zákonem stanovené náležitosti

a předpoklady pro jeho meritorní projednání. V daném případě musel

zejména posoudit, zda ústavní stížnost byla podána včas. Podle

ustanovení § 72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu lze ústavní

stížnost podat ve lhůtě 60 dnů ode dne doručení rozhodnutí

o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje.

V souzené věci byl tímto rozhodnutím o posledním prostředku, který

zákon k ochraně práva poskytuje, napadený rozsudek Městského soudu

v Praze, neboť podané dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné

a z konstantní judikatury Ústavního soudu plyne, že takové

rozhodnutí dovolacího soudu je pouhým deklaratorním konstatováním,

že nebyly splněny zákonné podmínky pro přípustnost dovolání. Je

tedy zjevné, že ve vztahu k citovanému rozsudku Městského soudu

v Praze byla lhůta k podání ústavní stížnosti podstatným způsobem

překročena, neboť tento rozsudek byl právnímu zástupci stěžovatele

doručen 7. 3. 2000.

Ústavní soud v nyní posuzovaném případu nicméně nemohl

odhlédnout od okolnosti, že stěžovatel před odvolacím soudem

navrhl připuštění dovolání, a to k vyřešení otázky, zda je vůbec

přípustná změna příjmení, jestliže nejde o zbavení nebo omezení

rodičovských práv, s tím, že se tedy domníval, že jde o otázku

zásadního právního významu. Tento návrh stěžovatel vznesl

i přesto, že byl srozuměn s tím, že podle občanského soudního

řádu, v tehdy účinném znění, nebylo přípustné dovolání ve věcech

upravených zákonem o rodině. Z důvodu procesní jistoty pak

stěžovatel zcela v souladu s judikaturou Ústavního soudu podal jak

ústavní stížnost, tak i dovolání. Ústavní soud vzal dále v úvahu,

že poté, co bylo rozhodnutím dovolacího soudu odmítnuto dovolání

jako nepřípustné, jej stěžovatel včas napadl u Ústavního soudu,

když rovněž zpochybnil ústavnost ustanovení občanského soudního

řádu vylučujícího dovolání ve věcech upravených zákonem o rodině.

Ústavní soud dále zohlednil, že stěžovatel se ochrany svých

ústavně zaručených práv a zrušení sporných rozhodnutí soudu

prvního a druhého stupně již u Ústavního soudu domáhal, když jeho

ústavní stížnost však Ústavní soud hodnotil jako "předčasnou"

a tedy nepřípustnou. Lze dále konstatovat, že vzhledem

k nepřípustnosti dovolání ve věcech upravených zákonem o rodině je

třeba v těchto věcech vyjít rovněž z požadavku důsledné ochrany

ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), která je úkolem Ústavního soudu,

a za takto zmenšené možnosti nápravy před obecnými soudy

v maximální možné míře připustit prostředky ochrany před tímto

orgánem, v jehož pravomoci je ochrana ústavně zaručených

základních práv a svobod. Za situace, kdy se stěžovatel ochrany

svých ústavně zaručených práv u Ústavního soudu dovolal (byť

předčasně), poté řízení u Ústavního soudu dále probíhalo,

stěžovatel následně podáním u Ústavního soudu ve lhůtě napadl jak

sporné rozhodnutí dovolacího soudu, tak opět i s ním spojená

předchozí rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně, tak by ze

strany Ústavního soudu došlo ke zjevnému denegatio iustitiae

(k tomu srov. obdobně usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 28. 3.

2000 ve věci,

sp. zn. I. ÚS 621/99

, nebo nález Ústavního soudu ČR

ze dne 22. 9. 1998 ve věci,

sp. zn. I. ÚS 18/98

), když by přezkum

sporných rozhodnutí městského a obvodního soudu odmítl s tím, že

jde o ústavní stížnost podanou po lhůtě a meritornímu přezkumu by

otevřel toliko rozhodnutí dovolacího soudu, proti kterému byla

ústavní stížnost podána v zákonné 60 denní lhůtě. Z tohoto důvodu

Ústavní soud, vědom si svého ústavního vymezení jako soudního

orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), ústavní stížnost pro

její opožděnost neodmítl a přistoupil k jejímu meritornímu

posouzení, když dále konstatoval, že stěžovatel oprávněný

k jejímu podání byl řádně zastoupen a vyčerpal všechny prostředky,

které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje.

Usnesením ze dne 14. 5. 2002, č.j.

II. ÚS 157/01-12

,

ustanovil Ústavní soud vedlejší účastnici nezletilé Anetě

Jirkalové kolizního opatrovníka k zastupování před Ústavním

soudem, a to Městskou část Praha 14.

Ústavní soud dále požádal o vyjádření účastníky a vedlejší

účastníky řízení.

Předsedkyně senátu 14 Co Městského soudu v Praze ve svém

vyjádření k ústavní stížnosti plně odkázala na obsah rozhodnutí

odvolacího soudu.

Vedlejší účastnice paní V. Ch. ve vyjádření k ústavní

stížnosti navrhuje její zamítnutí, když uvádí, že se zcela

ztotožňuje se závěry obecných soudů a dále, v reakci na některá

tvrzení stěžovatele, obsáhle popisuje faktickou situaci v její

rodině a výchovu nezletilé dcery stěžovatele. Domnívá se dále, že

vzhledem k požadavku na právní jistotu je zcela správné vyloučení

rodinně právních věcí z přezkumu dovolacím soudem.

Předseda senátu 30 Cdo Nejvyššího soudu ČR ve vyjádření

k ústavní stížnosti uvedl, že Nejvyšší soud se žádného ústavního

práva stěžovatele nedotkl, neboť se nezabýval meritem věci, když

dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné. K návrhu na zrušení

ustanovení vylučujícího přezkum rodinně právních věcí dovolacím

soudem uvedl, že vyloučení přezkumu je spíše dáno zájmem

zákonodárce na zachování právní jistoty ve velmi frekventované

množině rodinně právních vztahů zakládaných soudními rozhodnutími,

než že by je považoval za bagatelní záležitost a dovolání pak

připustil pouze u poměrně málo frekventovaných, ale

nejzávažnějších typů soudních rozhodnutí podle zákona o rodině,

uvedených v citovaném ustanovení.

Městská část Praha 14 se ve svém vyjádření k ústavní

stížnosti zejména zmiňuje o současných pozitivních rodinných

poměrech, ve kterých vyrůstá nezletilá dcera stěžovatele.

Předsedkyně senátu 16 P Obvodního soudu pro Prahu 9 odkázala

ve svém vyjádření k ústavní stížnosti na napadený rozsudek soudu

prvního stupně.

II. Ústavní soud především konstatuje, že mu v projednávané věci

přísluší, aby posoudil, jestli postupem obecných soudů nedošlo

k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a s ohledem na

obsah ústavní stížnosti zejména práva na spravedlivý proces ve

smyslu čl. 36 Listiny. Ústavní soud také odkazuje na svoji

ustálenou judikaturu, podle které není vázán odůvodněním ústavní

stížnosti. Naopak není v rozporu s jejím posláním, když je

napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci přezkoumáno i z jiných

hledisek než těch, uvedených v ústavní stížnosti. Ústavní soud

následně dospěl k názoru, že ústavní stížnost je opodstatněná,

i když z jiných důvodů, než z těch v ní uvedených. Ústavní soud

dále konstatuje, že respektuje nezávislost obecných soudů, avšak

i ta se musí uskutečňovat nejen v zákonném, ale prioritně

v ústavním rámci, jehož součástí je i právo na spravedlivý proces

(čl. 36 a násl. Listiny), který musí vyloučit libovůli

v rozhodování a musí také zajistit právně účinnou soudní ochranu,

jehož neodmyslitelnou součástí je právo na spravedlivé

a vyčerpávající projednání každé věci. Zásada, že Ústavní soud

nepřehodnocuje dokazování provedené obecnými soudy, je prolomena

tehdy, jestliže jsou právní závěry obecného soudu v extrémním

nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich

v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí

nevyplývají.

Ústavní soud vycházel z nesporného zjištění konstatovaného

i v ústavní stížností napadených rozhodnutích, že nezletilá dcera

stěžovatele byla citovaným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7

ze dne 28. 2. 1995 podle § 45 odst. 1 zákona o rodině svěřena do

výchovy V. Ch., sestře matky nezletilé, která tragicky zahynula.

Paní Ch. je podle tohoto soudního rozhodnutí povinna a zároveň

oprávněna nezletilou zastupovat, vychovávat a spravovat její běžné

záležitosti. Ústavní soud dále vycházel ze zjištění,

konstatovaného například v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze

dne 24. 2. 2000, č.j. 16 P 220/97-99, že stěžovatel nebyl zbaven

rodičovských práv (podle současné právní úpravy jde o pojem

rodičovské zodpovědnosti.) a ani v nich omezen. Z této skutečnosti

také dále nepochybně vycházel soud prvního stupně ve svém ústavní

stížností napadeném rozsudku, neboť se z něj nepodává, že by tomu

bylo naopak.

Z rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně, napadených

ústavní stížností, bylo dále zjištěno, že oba obecné soudy

rozhodly na základě ustanovení § 49 zákona o rodině, podle kterého

platí, že jestliže se nedohodnou rodiče o podstatných věcech při

výkonu svých rodičovských práv a povinností (resp. rodičovské

zodpovědnosti), rozhodne soud.

Změna jména nebo příjmení dítěte je tradičně teorií

i judikaturou řazena k "podstatným věcem", i když zákon o rodině

tento pojem nikde výslovně nedefinuje a ani nedefinoval (k tomu

srov. Hrušáková, M. a kolektiv, Zákon o rodině, komentář, 2.

vydání, Praha : C. H. Beck, 2001, str. 176 - 178). Ostatně i sám

odvolací soud v ústavní stížností napadeném rozsudku na str. 3

konstatuje, že "změna příjmení nezletilého dítěte je podstatnou

věcí při výkonu rodičovských práv a povinností".

K otázce aplikace ustanovení § 49 zákona o rodině zaujal dne

10. 5. 1981 stanovisko Nejvyšší soud pod sp. zn. Cpj 228/81, kde

konstatoval, že ke zvláštnímu případu analogického použití

ustanovení § 49 zákona o rodině může dojít, jestliže při svěření

dítěte do výchovy jiného občana než rodiče (§ 45 odst. 1 zákona

o rodině) soud vyslovil, že se tento občan bude podílet i na

řešení podstatných záležitostí dítěte s rodiči, a dojde-li pak

v těchto záležitostech k neshodě s rodiči nebo jedním z rodičů.

V citovaném komentáři k zákonu o rodině je rovněž na str. 178

uvedena pod označením "Výber rozh. 8/1974" judikatura, dle které

platí, že "Ak je tu jeden rodič (druhý zomrel), potreba súdného

rozhodovania o oprávnení podať príslušnú žiadosť (pozn. o změně

příjmení nezletilého dítěte) nevzniká".

Z uvedených zjištění lze vyvodit následující. Ze situace, kdy

je zde otec dítěte a zároveň jeho zákonný zástupce, který nebyl

zbaven rodičovských práv (resp. rodičovské zodpovědnosti) a osoba,

které bylo dítě svěřeno do výchovy dle § 45 odst. 1 zákona

o rodině a která je podle soudního rozhodnutí oprávněna dítě

zastupovat jen v běžných záležitostech, nelze v žádném případě ani

analogicky dovodit, že by zde byly dvě osoby "v postavení rodičů",

které by byly oprávněny zastupovat nezletilé dítě v podstatných

záležitostech. Při smrti jednoho z rodičů je pak nositelem

rodičovské zodpovědnosti druhý rodič, který pak práva a povinnosti

z ní vyplývající vykonává v plném rozsahu sám, přičemž je fakticky

omezen pouze v rozsahu, ve kterém tato práva náleží jiné osobě,

například té, která má dítě svěřeno do výchovy podle § 45 zákona

o rodině (k tomu srov. citovaný komentář k zákonu o rodině str.

104 a dále Hrušáková M., Králíčková Z., České rodinné právo, 1.

vydání, Brno: Masarykova univerzita a nakl. Doplněk, 1998, str.

263). Analogická aplikace § 49 zákona o rodině na takto zjištěný

skutkový stav věci je nejen v extrémním nesouladu s tímto

zjištěným skutkovým stavem, ale ve svém důsledku znamená porušení

práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.

Porušení tohoto práva na spravedlivý proces pak samo o sobě

odůvodňuje zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí soudu

prvního a druhého stupně a Ústavní soud se dále nezabýval tvrzeným

zásahem do dalších práv stěžovatele. K námitce stěžovatele

o porušení práv zaručených mezinárodními úmluvami Ústavní soud,

vzhledem ke změněné úpravě čl. 10 Ústavy ČR, odkazuje na nález

pléna Ústavního soudu ČR ze dne 25. 6. 2002, č. 403/2002 Sb.,

podle kterého přezkum ústavnosti Ústavním soudem nelze omezit

toliko na soulad s ústavními zákony, nýbrž je třeba zkoumat

i soulad s ratifikovanými a vyhlášenými mezinárodními smlouvami

o lidských právech a základních svobodách. Z tohoto pohledu se

však Ústavnímu soudu jeví jako nadbytečné posuzovat ústavní

stížnost, když výše konstatované porušení článku Listiny samo

odůvodňuje závěr o zrušení ústavní stížností napadených

rozhodnutí.

Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o odmítnutí

dovolání je třeba věc posoudit z odlišných hledisek, neboť

dovolací soud vzhledem k odmítnutí dovolání nedostal příležitost,

aby se věcí zabýval meritorně. Proto tedy Ústavní soud přezkoumal

jeho rozhodnutí toliko z pohledu možných procesních pochybení, či

extrémní aplikace zákonných ustanovení o přípustnosti dovolání.

Ústavní soud shledal, že Nejvyšší soud ČR své rozhodnutí

vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem odůvodnil, uvedl, na

základě jakého právního názoru a výkladu zákona bylo rozhodnuto,

a vypořádal se i se všemi námitkami stěžovatele, které se

k přípustnosti dovolání vztahovaly. Ústavní soud z tohoto pohledu

neshledal důvod pro zrušení ústavní stížností napadeného usnesení

Nejvyššího soudu ČR. Tvrzení stěžovatele o porušení jím uváděných

chráněných základních práv a svobod jeví se Ústavnímu soudu

v této části jako účelové, bez jakékoliv opodstatněnosti a jejich

porušení nebylo shledáno. S ohledem na výše uvedené byl návrh

v části týkající se usnesení Nejvyššího soudu ČR jako zjevně

neopodstatněný, v souladu s § 43 odst. 2 písm. a) zákona

o Ústavním soudu, odmítnut. Pro toto rozhodnutí a znění § 74

zákona o Ústavním soudu není stěžovatel oprávněn k podání návrhu

na zrušení označeného ustanovení občanského soudního řádu (k tomu

srov. obdobně usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 20. 1. 2000 ve

věci,

sp. zn. III. ÚS 515/99

).

Pro výše uvedené porušení práva na spravedlivý proces pak

Ústavní soud ve zbylé části ústavní stížnosti vyhověl a výrokem

označená rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně zrušil podle

ustanovení § 82 odst. 1 a 3 zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 29. 10. 2002