Legislator Case Law & Legislation
I.ÚS 572/01 ECLI:CZ:US:2002:1.US.572.01 AI generated

I.ÚS 572/01 · Ústavní soud České republiky

Case Number I.ÚS 572/01
Court / Authority
Jurisdiction Czech Republic (CZ)
Decision Date

Legislator summary

AI generated

Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem JUDr. Vladimírem Paulem ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatelky Městské části Praha 8, se sídlem v Praze 8, Zenklova 35, zastoupené JUDr. PhDr. S. B., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 6. 2001, čj. 28 Cdo 1027/2001 - 137,

Legislator headnote

AI generated

I.ÚS 572/01 · Ústavní soud České republiky: byla dne 8. října 2001 odmítnuta, a proto se návrhem na společné řízení nezabýval. Dále před meritorním posouzením věci zkoumal, zda není dán důvod odmítnutí ústavní stížnosti podle § 43 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"). Podle ustanovení § 72 odst. 2 zákona lze ústavní stížnost podat ve lhůtě šedesáti dnů. Tato lhůta počíná běžet dnem doručení rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje; lhůta je zachována, pokud byl návrh podán k poštovní přepravě v poslední den lhůty (lhůta procesní).

Need to analyze how this precedent applies to your matter?

Cross-reference this judgment against statutes, commentaries, and subsequent citing case law inside Legislator AI.

Open in Legislator →

Full text

Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem JUDr. Vladimírem Paulem ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatelky Městské části Praha 8, se sídlem v Praze 8, Zenklova 35, zastoupené JUDr. PhDr. S. B., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 6. 2001, čj. 28 Cdo 1027/2001 - 137,

takto:

Návrh ústavní stížnosti se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka napadá v záhlaví tohoto usnesení uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci určení vlastnického práva, i jemu instančně předcházející soudní rozhodnutí, i když přiznává, že rozhodnutí, která dovolacímu řízení předcházela, napadla jinou ústavní stížností (ze dne

19. 2. 2001). Domnívá se, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 4 Ústavy ČR, čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k této Úmluvě. Navrhuje, aby bylo nálezem Ústavního soudu zrušeno napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR i jemu předcházející rozhodnutí Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8. Stěžovatelka dále uvádí, že ve stejné věci byla jiným navrhovatelem podána ústavní stížnost vedená pod

sp. zn. IV. ÚS 541/01

, a proto navrhuje, aby obě ústavní stížnosti byly projednány společně.

Soudce zpravodaj především zjistil, že ústavní stížnost vedená pod

sp. zn. IV. ÚS 541/01

byla dne 8. října 2001 odmítnuta, a proto se návrhem na společné řízení nezabýval. Dále před meritorním posouzením věci zkoumal, zda není dán důvod odmítnutí ústavní stížnosti podle § 43 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"). Podle ustanovení § 72 odst. 2 zákona lze ústavní stížnost podat ve lhůtě šedesáti dnů. Tato lhůta počíná běžet dnem doručení rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje; lhůta je zachována, pokud byl návrh podán k poštovní přepravě v poslední den lhůty (lhůta procesní).

Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud bylo dovolání podané stěžovatelem jako nepřípustné Nejvyšším soudem ČR usnesením odmítnuto, nemá tento akt charakter meritorního rozhodnutí orgánu veřejné moci, jde o rozhodnutí deklaratorní povahy, kterým se autoritativně konstatuje neexistence práva (srov. usnesení

sp. zn. I. ÚS 129/97

, publikované pod č. 14, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 8). Ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona je pak tedy třeba za poslední prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje, považovat rozhodnutí soudu odvolacího, tj. v daném případě rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2000, sp. zn. 23 Co 348/2000.

Pro účely posouzení zachování lhůty k podání ústavní stížnosti, která začala plynout dnem doručení zmíněného rozhodnutí Městského soudu v Praze, Ústavní soud nepovažoval za nutné zjišťovat přesné datum, kdy k doručení došlo. Ze spisového materiálu lze mít totiž za nepochybné, že k doručení zmíněného rozsudku stěžovatelce došlo někdy ke konci r. 2000, případně počátkem r. 2001 (to potvrzuje např. datum doručení této písemnosti Obvodnímu soudu pro Prahu 8 - prosinec 2000). Lhůta k podání ústavní stížnosti tedy uplynula nejpozději v prvních měsících r. 2001, avšak ústavní stížnost byla předána osobně na Ústavním soudě dne 26. 9. 2001. Ostatně jak stěžovatelka výslovně uvádí, zmíněný rozsudek Městského soudu v Praze ústavní stížností skutečně napadla (srov.

sp. zn. II. ÚS 109/01

). Překážku litispendence (§ 35 odst. 2 zákona) Ústavní soud v této souvislosti neshledal především proto, že v řízení pod uvedenou spisovou značkou Ústavní soud "nejedná", ale prozatím probíhá nemeritorní, předběžné posouzení návrhu (§ 43 zákona) - a ostatně jde o stejného navrhovatele.

Z výše uvedeného plyne, že lhůta k podání ústavní stížnosti nebyla dodržena. Soudce zpravodaj proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavní soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh ústavní stížnosti odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. března 2002 JUDr. Vladimír Paul

soudce Ústavního soudu