I.ÚS 572/01 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem JUDr. Vladimírem Paulem ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatelky Městské části Praha 8, se sídlem v Praze 8, Zenklova 35, zastoupené JUDr. PhDr. S. B., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 6. 2001, čj. 28 Cdo 1027/2001 - 137,

takto:

Návrh ústavní stížnosti se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka napadá v záhlaví tohoto usnesení uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci určení vlastnického práva, i jemu instančně předcházející soudní rozhodnutí, i když přiznává, že rozhodnutí, která dovolacímu řízení předcházela, napadla jinou ústavní stížností (ze dne

19. 2. 2001). Domnívá se, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 4 Ústavy ČR, čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k této Úmluvě. Navrhuje, aby bylo nálezem Ústavního soudu zrušeno napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR i jemu předcházející rozhodnutí Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8. Stěžovatelka dále uvádí, že ve stejné věci byla jiným navrhovatelem podána ústavní stížnost vedená pod

sp. zn. IV. ÚS 541/01

, a proto navrhuje, aby obě ústavní stížnosti byly projednány společně.

Soudce zpravodaj především zjistil, že ústavní stížnost vedená pod

sp. zn. IV. ÚS 541/01

byla dne 8. října 2001 odmítnuta, a proto se návrhem na společné řízení nezabýval. Dále před meritorním posouzením věci zkoumal, zda není dán důvod odmítnutí ústavní stížnosti podle § 43 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"). Podle ustanovení § 72 odst. 2 zákona lze ústavní stížnost podat ve lhůtě šedesáti dnů. Tato lhůta počíná běžet dnem doručení rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje; lhůta je zachována, pokud byl návrh podán k poštovní přepravě v poslední den lhůty (lhůta procesní).

Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud bylo dovolání podané stěžovatelem jako nepřípustné Nejvyšším soudem ČR usnesením odmítnuto, nemá tento akt charakter meritorního rozhodnutí orgánu veřejné moci, jde o rozhodnutí deklaratorní povahy, kterým se autoritativně konstatuje neexistence práva (srov. usnesení

sp. zn. I. ÚS 129/97

, publikované pod č. 14, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 8). Ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona je pak tedy třeba za poslední prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje, považovat rozhodnutí soudu odvolacího, tj. v daném případě rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2000, sp. zn. 23 Co 348/2000.

Pro účely posouzení zachování lhůty k podání ústavní stížnosti, která začala plynout dnem doručení zmíněného rozhodnutí Městského soudu v Praze, Ústavní soud nepovažoval za nutné zjišťovat přesné datum, kdy k doručení došlo. Ze spisového materiálu lze mít totiž za nepochybné, že k doručení zmíněného rozsudku stěžovatelce došlo někdy ke konci r. 2000, případně počátkem r. 2001 (to potvrzuje např. datum doručení této písemnosti Obvodnímu soudu pro Prahu 8 - prosinec 2000). Lhůta k podání ústavní stížnosti tedy uplynula nejpozději v prvních měsících r. 2001, avšak ústavní stížnost byla předána osobně na Ústavním soudě dne 26. 9. 2001. Ostatně jak stěžovatelka výslovně uvádí, zmíněný rozsudek Městského soudu v Praze ústavní stížností skutečně napadla (srov.

sp. zn. II. ÚS 109/01

). Překážku litispendence (§ 35 odst. 2 zákona) Ústavní soud v této souvislosti neshledal především proto, že v řízení pod uvedenou spisovou značkou Ústavní soud "nejedná", ale prozatím probíhá nemeritorní, předběžné posouzení návrhu (§ 43 zákona) - a ostatně jde o stejného navrhovatele.

Z výše uvedeného plyne, že lhůta k podání ústavní stížnosti nebyla dodržena. Soudce zpravodaj proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavní soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh ústavní stížnosti odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. března 2002 JUDr. Vladimír Paul

soudce Ústavního soudu