I.ÚS 555/01 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti F. B., zastoupeného advokátem JUDr. B. G., CSc., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 6. 2001, sp. zn. 6 To 493/2001, takto :

Ústavní stížnost se o d m í t á.

Odůvodnění:

V záhlaví označeným usnesením Krajský soud v Plzni zamítl stížnost stěžovatele proti usnesení Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 22. 5. 2001, č. j. Nt 770/2000-33, kterým byla zamítnuta jeho žádost o propuštění z ochranného ústavního psychiatrického léčení.

Podstata ústavní stížnosti spočívá v tvrzení stěžovatele, že krajský soud napadeným usnesením porušil jeho ústavně zaručené základní právo na osobní svobodu ve smyslu čl. 8 odst. 1 a 6 Listiny základních práv a svobod. Podle tohoto článku je osobní svoboda zaručena. Zákon stanoví, ve kterých případech může být osoba převzata nebo držena v ústavní zdravotnické péči bez svého souhlasu; takové opatření musí být do 24 hodin oznámeno soudu, který o tomto umístění rozhodne do 7 dnů.

Podle tvrzení stěžovatele "...proti své vůli může být držen v psychiatrické léčebně toliko postupem podle § 191a, § 191b, § 191d odst. 3 a § 191e odst. 1 občanského soudního řádu, nikoliv však podle § 72 odst. 5 trestního zákona po dobu, která již o 24 let přesahuje dobu, na kterou by mu vůbec bylo možné uložit trest odnětí svobody za trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 tr. zákona, pro který mu okresní soud v Klatovech svým usnesením č. 2 Nt 31/75 z 5. září 1975 uložil ochranné ústavní psychiatrické léčení". Z těchto důvodů podává ústavní stížnost proti citovanému usnesení krajského soudu, jíž se domáhá jeho zrušení.

Ústavní soud konstatuje, že obsahově stejnou ústavní stížnost proti citovanému usnesení Krajského soudu v Plzni podal stěžovatel již dříve a Ústavní soud ji usnesením ze dne 28. 8. 2001,

sp. zn. II. ÚS 488/01

, odmítl jako zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Důvodem, pro který Ústavní soud citovaným usnesením předmětnou ústavní stížnost odmítl, byla skutečnost, že se jí stěžovatel domáhal toliko jiného hodnocení důkazu (tzn. znaleckého posudku), o nějž se opíraly oba obecné soudy, a které by měl provést Ústavní soud, což by bylo i v rozporu se zákonem. Ústavní soud totiž do práva soudů nalézacího a stížnostního na volné hodnocení důkazů jimi samotnými (ve smyslu § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád) zasahovat nemůže, nehledě na fakt, že v jejich postupu neshledal ani nezákonnost běžnou.

Ústavní soud konstatuje, že neshledal důvod, aby se od tohoto svého dřívějšího právního názoru odchyloval. Protože tato ústavní stížnost - jak vyplývá z výše uvedeného odůvodnění - je obsahově zcela identická s citovanou ústavní stížností dřívější a brojí proti stejnému rozhodnutí obecného soudu, nezbylo mu než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2, písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, rovněž jako zjevně neopodstatněný návrh odmítnout.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. září 2001

JUDr. Vojen Güttler

předseda senátu