IV.ÚS 8/2000 · Ústavní soud České republiky

Podobnost restitučních důvodů podle § 6 odst. 1 písm. j) zákona č. 87/1991 Sb. a §6 odst. 1 písm. n) zákona č. 229/1991 Sb.v

Ústavní soud

rozhodl dne 22. května 2000 v senátě ve věci

ústavní stížnosti 1) L. N, 2) Mgr. J. P., , proti rozsudku

Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 1999, čj. 38 Ca 25/99-29,

a rozhodnutí Magistrátu města Plzně, okresního pozemkového úřadu,

ze dne 15. 12. 1998, čj. PÚ/344/98, za účasti 1) Městského soudu

v Praze, 2) Magistrátu města Plzně, okresního pozemkového úřadu,

jako účastníků řízení, a vedlejších účastníků 1) města Plzně, 2)

Pozemkového fondu ČR, územní pracoviště v Plzni, za souhlasu

účastníků bez ústního jednání, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 1999, čj. 38

Ca 25/99-29, a rozhodnutí Magistrátu města Plzně, okresního

pozemkového úřadu, ze dne 15. 12. 1998, čj. PÚ/344/98, se zrušují.

Odůvodnění

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným

rozhodnutím Městského soudu v Praze a Magistrátu města Plzně,

okresního pozemkového úřadu, stěžovatelky uvádějí, že těmito

rozhodnutími bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo zakotvené

v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen

"Listina"). Vyplacením náhrady za vyvlastnění ve smyslu ustanovení

§ 6 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. se totiž rozumí vyplacení celé

náhrady, takže pokud náhrada je vyplacena jen z části, je dán

restituční důvod podle § 6 odst. 1 písm. n) citovaného zákona.

K tomu, aby bylo zjištěno, zda tento restituční titul je prokázán,

je třeba provést příslušné dokazování, to však provedeno nebylo.

Z těchto důvodů domáhají se proto stěžovatelky zrušení napadených

rozhodnutí.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 21. 3. 2000

v podstatě uvedl, že za vyvlastněné nemovitosti byla původním

vlastníkům vyplacena určená náhrada, a že proto není dán

restituční titul podle § 6 odst. 1 písm. n) zákona o půdě. Námitce

stěžovatele, že náhrada nebyla stanovena podle tehdy platného

předpisu, nebylo možno pro její irelevantnost přisvědčit, neboť

soud správnost určené výše náhrady za vyvlastnění nepřezkoumává.

Z těchto, jakož i dalších, důvodů navrhuje proto zamítnutí ústavní

stížnosti.

Magistrát města Plzně, okresní pozemkový úřad, navrhl

potvrzení obou napadených rozhodnutí.

Vedlejší účastníci město Plzeň a Pozemkový fond ČR, územní

pracoviště v Plzni, se v určené lhůtě k ústavní stížnosti

nevyjádřili.

Z obsahu spisu sp. zn. PÚ/344/98 Magistrátu města Plzně,

okresního pozemkového úřadu, Ústavní soud zjistil, že již

citovaným rozhodnutím tohoto správního orgánu bylo vysloveno, že

stěžovatelky nejsou vlastníky nemovitostí v k. ú. Plzeň, ve výroku

tohoto rozhodnutí blíže označených. Jak uvedl v důvodech tohoto

rozhodnutí správní orgán, nebyl v daném případě prokázán

restituční důvod podle § 6 odst. 1 písm. n) zákona č. 229/1991

Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť za vyvlastněné

nemovitosti byla poukázána náhrada jejím složením do úschovy.

O opravném prostředku proti uvedenému rozhodnutí správního orgánu

rozhodl Městský soud v Praze napadeným rozhodnutím tak, že

rozhodnutí správního orgánu potvrdil. V důvodech svého rozhodnutí

uvedl městský soud, že správní orgán posoudil věc z hlediska

ustanovení § 6 odst. 1 písm. n) správně, neboť ani nesprávně

určená výše náhrady za vyvlastnění nezakládá restituční titul

podle citovaného ustanovení.

Již ve svém nálezu ze dne 10. 6. 1999 ve věci sp. zn. IV.

ÚS 126/97 uvedl Ústavní soud v souvislosti s posuzováním

restitučního titulu podle § 6 odst. 1 písm. j) zákona č. 87/1991

Sb., kterému v projednávané věci zcela koresponduje ustanovení §

6 odst. 1 písm. n) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických

vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, že pro uznání,

eventuálně vyloučení, tohoto restitučního titulu je mimo jiné

právně významné i zjištění, zda eventuálně vyplacená náhrada byla

náhradou skutečně odpovídající tehdejším cenovým předpisům. Jinými

slovy, za náhradu ve smyslu uvedeného restitučního titulu by

neměla být považována jakákoli vyplacená náhrada, nýbrž jen taková

náhrada, kterou je možno považovat za odpovídající předpisům

platným v době vyvlastnění. V projednávané věci stěžovatelky sice

poukazovaly na nesprávnost stanovené náhrady, neboť v ní nebylo

mimo jiné přihlédnuto k investicím vynaloženým do pozemku,

kterážto skutečnost měla být ověřena znaleckým posudkem, nicméně

správní orgán ani městský soud tuto námitku vůbec nezkoumaly,

vycházejíce ze stanoviska, že ani nesprávně určená výše náhrady za

vyvlastnění restituční titul nezakládá. Tímto postupem však

správní orgán i soud odepřely stěžovatelkám právo zakotvené v čl.

36 odst. 1 Listiny.

Ústavní soud proto z uvedených důvodů ústavní stížnosti

podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.,

o Ústavním soudu, pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny vyhověl

a napadená rozhodnutí podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a)

citovaného zákona zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 22. května 2000