IV.ÚS 651/2000 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti P., v. o. s., zastoupené JUDr. V. K., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 8. 2000, č.j. 6 Cmo 65/2000-32 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 12. 1999, č.j. 22 Cm 3302/95-17,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 6. 11. 2000 se stěžovatelka (v řízení před obecnými soudy žalovaná) domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil jednak usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 8. 2000, č.j. 6 Cmo 65/2000-32, jímž bylo odmítnuto její odvolání proti výroku v bodě I. a) a v bodě II. rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 12. 1999, č.j. 22 Cm 3302/95-17, a cit. rozsudek byl potvrzen v bodě I. b) výroku, jakož i zrušení rozsudku, kterým jí byla uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku Lesům České republiky, s.p., H. (žalobci) částku 114.552,- Kč a náklady řízení, z titulu náhrady škody vzniklé exhalacemi na lesních porostech v roce 1992.

Stěžovatelka tvrdí, že napadeným rozhodnutím krajského soudu bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), tím, že krajský soud vydal ve věci rozsudek, přestože řízení bránila překážka litispendence. Vrchní soud pak zasáhl do jejích ústavních práv tím, že ač mu to zákon neumožňoval, odmítl její odvolání.

Po přezkoumání, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem, dospěl Ústavní soud k názoru, že stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje, a tudíž se jedná o ústavní stížnost nepřípustnou ve smyslu § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Napadá-li stěžovatelka ústavní stížností usnesení odvolacího soudu, kterým bylo zastaveno odvolací řízení, není sporu o tom, že se přípustnost dovolání proti tomuto usnesení řídila ustanovením § 238a o.s.ř., ve znění platném do 1. 1. 2001. Z odst. 1 písm. f) cit. ustanovení pak evidentně vyplývá přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo odvolací řízení zastaveno.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. jako nepřípustný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. 2. 2001

JUDr. Pavel Varvařovský

soudce zpravodaj