IV.ÚS 500/2000 · Ústavní soud České republiky

K posouzení zániku stavby

Ústavní soud

rozhodl dne 30. listopadu 2000 v senátě ve věci

ústavní stížnosti 1) P. ., 2) D., proti rozsudku Okresního soudu

v Chrudimi ze dne 21. 4. 1997, čj. 3 C 51/92-106, a rozsudku

Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 5. 2000, čj. 20 Co

397/97-156, za účasti 1) Okresního soudu v Chrudimi, 2) Krajského

soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, za souhlasu

účastníků bez ústního jednání, takto:

Rozsudek Okresního soudu v Chrudimi ze dne 21. 4. 1997, čj.

3 C 51/92-106, a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne

29. 5. 2000, čj. 20 Co 397/97-156, se zrušují.

Odůvodnění

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným

rozhodnutím obecných soudů zdůrazňují stěžovatelé mimo jiné tu

skutečnost, že ke stavebním zásahům došlo pouze do přední, obytné,

části domu jejich rodičů, zatímco zadní trakt zůstal stavebními

zásahy prakticky nedotčen. Přitom právě v tomto zadním traktu

rodiče stěžovatelů provozovali svou živnost, spočívající

v obchodování s textilem. Stavební investice mají tedy povahu

pouhé přístavby, v žádném případě tedy nešlo o novostavbu.

Z těchto, jakož i dalších, důvodů domáhají se proto zrušení

napadených rozhodnutí.

Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření ze dne 26.

10. 2000 uvedl, že základní otázkou, která byla v této věci

obecnými soudy řešena, bylo, zda nemovitá věc - stavba - existuje,

či zda zanikla jako věci ve smyslu práva. Řešení této otázky je

ryze občansko právní záležitostí a není zde důvod posuzovat tuto

občansko právní záležitost jinak a rozdílně ve sporech

restitučních a jinak v "klasických" občansko právních sporech.

Krajský soud provedl ve věci i místní ohledání, které ve spojení

se závěry znalce a sdělením stavebního úřadu vyústilo v jediný

možný závěr, totiž, že původní věc zanikla jako věc ve smyslu

práva. Tomuto závěru nasvědčuje především vnitřek domu. Z těchto,

jakož i dalších, důvodů má krajský soud za to, že vyhověním

ústavní stížnosti by došlo k porušení ústavních práv žalovaného.

Okresní soud v Chrudimi ve svém vyjádření ze dne 21. 11.

2000 odkázal na rozhodnutí, které ve věci vydal.

Vedlejší účastník Jednota, spotřební družstvo, Hlinsko se

přípisem ze dne 31. 10. 2000 tohoto postavení vzdala.

Z obsahu spisu 3 C 51/92 Okresního soudu v Chrudimi Ústavní

soud zjistil, že stěžovatelé podali dne 26. 3. 1992 u Okresního

soudu v Chrudimi návrh na vydání domu čp. 159 se stavební

parcelou. č. 177 k. ú. Chrast u Chrudimi, a to s odkazem na zákon

č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd.

Okresní soud v Chrudimi již konstatovaným rozsudkem tento návrh

zamítl, a to v podstatě s odůvodněním, že původní dům čp. 159

zanikl jako věc v právním smyslu ve spojitosti s výstavbou nového

nákupního střediska, když z původní stavby bylo demolováno zhruba

60 %. Původní dům čp. 159 a domy čp. 157 a 158 byly přístavbou

natolik těsně fyzicky spojeny, že vytváří jeden funkční celek.

Jsou totiž i komunikačně propojeny, mají společné instalace

a jediný vchod. Výsledek stavebních prací proto nelze chápat tak,

že přístavba přirostla k původnímu domu, ale naopak, že původní

dům přestal jako věc v právním smyslu existovat a stal se součástí

nové stavby. K odvolání stěžovatelů rozhodl Krajský soud v Hradci

Králové napadeným rozsudkem tak, že rozsudek okresního soudu

v tomto bodě potvrdil. V důvodech svého rozhodnutí uvedl krajský

soud, že po provedení místního ohledání nabyl přesvědčení, že

původní dům čp. 159 zanikl jako samostatná stavba. To, co stavebně

zbylo z původního domu čp. 159, je spojeno s vedlejším domem čp.

158, takže zcela zřetelně jde o jeden funkční celek, o jeden velký

prodejní patrový prostor s jednou kompletní elektroinstalací,

vodoinstalací, kanalizací, zdrojem tepla, s jediným vchodem.

Otázkou vymezení pojmu stavba se v souvislosti s restitučním

nárokem uplatněným podle zákona č. 403/1990 Sb. zabýval Nejvyšší

soud ČR ve svém rozsudku ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 33 Cdo

111/98, v němž konstatoval, že stavbou v občanskoprávním smyslu se

rozumí výsledek stavební činnosti tak, jak ji chápe stavební zákon

a jeho prováděcí předpisy, pokud výsledkem této činnosti je věc

v právním smyslu, tedy způsobilý předmět občanskoprávních vztahů,

včetně práva vlastnického (nikoli tedy součást jiné věci).

Z pohledu výše uvedeného se však závěry obecných soudů ukazují

jako nepřezkoumatelné, neboť se v nich mimo jiné poukazuje na to,

co a v jakém rozsahu bylo z původního objektu představovaného

obytnou a provozní částí demolováno (podle znalce 58,36 %) a co

naopak z nich zůstalo (podle znalce 41,64 %), bez jakéhokoli

povšimnutí, a proto i posouzení, zda to, co demolováno nebylo,

tedy část objektu s provozními prostorami, si zachovalo povahu

stavby ve výše uvedeném smyslu. Pokud by tomu bylo tak, že

zůstavší, demolicí nedotčená, část objektu, stavbou jako věcí

v právním smyslu zůstala i nadále, potom platí, co je rovněž

uvedeno již v citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ČR, že vše, co

v důsledku přístavby, přestavby, jiné stavební změny nebo

dokončovacích prací přiroste ke stávající či zůstavší stavbě,

stává se její součástí a vlastnicky náleží tomu, komu patřila

zůstavší stavba, a to bez ohledu na výši nákladů vynaložených při

dalších stavebních pracích. Pro posouzení zániku původní stavby

není tedy relevantní, co bylo nově vybudováno, ale to, co bylo

odstraněno, a zda navzdory částečné demolici objektu si část

tohoto objektu podržela povahu stavby. Z tohoto pohledu není proto

také relevantní pro posouzení této základní otázky, tedy toho, zda

to, co zůstalo po provedení demoličních prací, zůstalo stavbou,

zda a jakým způsobem byl objekt čp. 159 propojen s dalším

objektem, neboť zachovala-li by si nedemolovaná část objektu

povahu stavby jako věci v právním smyslu, nemohly by zmiňované

elektroinstalační a jiné práce na této povaze nic změnit. Jakkoli

tedy Ústavní soud si byl vědom toho, na co Krajský soud v Hradci

Králové klade důraz ve svém vyjádření, totiž, že tento soud

provedl ve věci místní ohledání, jež, jak uvádí, mu přineslo

bezprostřední poznatky, zůstává z již uvedených důvodů i tento

důkaz irelevantní potud, že nevypovídá nic o již konstatované

základní otázce.

Ústavní soud proto z uvedených důvodů pro porušení čl. 90

Ústavy ČR, jakož i čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod

ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyhověl a podle ustanovení § 82

odst. 3 písm. a) citovaného zákona napadená rozhodnutí zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 30. listopadu 2000

Odlišné stanovisko

soudce Ústavního soudu JUDr. Pavla Varvařovského k nálezu

sp. zn. IV. ÚS 500/2000

, ze dne 30. 11. 2000

Podle mého názoru nález, kterým se zrušují rozsudky obecných soudů v restituční věci, ignoruje (jako v řadě jiných případů, kde jsem zaujal odlišné stanovisko), jinak obecně deklarovanou tezi, že Ústavní soud není soudem nadřízeným obecným soudům, není součástí jejich soustavy a tudíž mu nepřísluší znovu hodnotit hodnocení důkazů těmito soudy provedené, a to dokonce ani za situace, že by se s ním sám neztotožňoval.

V předmětné věci dospěly obecné soudy, po mnohaletém řízení, k rozhodnutí, které řádně odůvodnily a vysvětlily. Obecné soudy pracovaly s fakty a okolnostmi konkrétního případu, aniž činily všeobecné závěry zasahující do ústavních práv (neboť není žádného ústavně garantovaného práva na restituci majetku). V takovém případě není místa pro jurisdikci Ústavního soudu. Učiní-li Ústavní soud takové rozhodnutí navíc bez nařízení jednání, tedy aniž by provedl dokazování dle ustanovení § 48 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, činí sám sebe obecným kasačním soudem, což podtrhuje tím, že nemaje ústavněprávních argumentů, vypomáhá si nepřípadným opřením svého verdiktu o "všeobjímající" čl. 90 Ústavy, resp. čl. 36 odst. 1 Listiny.

Brno 18. 12. 2000