IV.ÚS 174/2000 · Ústavní soud České republiky

K ukládání daní jen na základě zákona

Ústavní soud

rozhodl v senátě, ve věci ústavní stížnosti

města J. H., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích

ze dne 23. 12. 1999, č.j. 10 Ca 239/99-30, rozhodnutí Finančního

ředitelství v Č. B. ze dne 7. 6. 1999, č.j. 1807/140/1999

a platebnímu výměru Finančního úřadu v J. H. ze dne 2. 3. 1999, č.

990000236, č.j. 11489/99/086960, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23.

12. 1999, č.j. 10 Ca 239/99-30, rozhodnutí Finančního ředitelství

v Č. B. ze dne 7. 6. 1999, č.j. 1807/140/1999 a platební výměr

Finančního úřadu v J. H. ze dne 2. 3. 1999, č. 990000236, č.j.

11489/99/086960, se zrušují.

Odůvodnění

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 20. 3. 2000 se

stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek

Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 12. 1999, č.j.

10 Ca 239/99-30, rozhodnutí Finančního ředitelství v Č. B. ze dne

7. 6. 1999, č.j. 1807/140/1999 a platební výměr Finančního úřadu

v J. H. ze dne 2. 3. 1999, č. 990000236, č.j. 11489/99/086960.

Posledně uvedeným platebním výměrem byla stěžovateli vyměřena

podle zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani

z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, daň

z převodu nemovitostí ve výši 18.660,- Kč, podle pomůcky, tj.

ocenění předmětné nemovitosti tzv. nákladovým způsobem, po marném

uplynutí lhůty k odstranění pochybností v daňovém přiznání. Mezi

stěžovatelem a Finančním úřadem J. H. došlo k neshodě ohledně

stanovení tzv. ceny zjištěné, rozhodné pro základ daně z převodu

nemovitostí, v souvislosti s úplatným převodem bytové jednotky

z vlastnictví stěžovatele na kupující, dosavadní nájemce.

Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích byla

žaloba proti uvedenému rozhodnutí Finančního ředitelství v Č. B.

zamítnuta.

Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno

jeho ústavně zaručené základní právo zakotvené v čl. 36 odst.

1 a 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a že mu Krajský

soud v Českých Budějovicích neposkytl ochranu, ačkoliv bylo

zasaženo do jeho ústavně zaručených základních práv zakotvených

v čl. 1 Ústavy České republiky ("Ústava"), čl. 4 odst. 1 a 2 a čl.

11 odst. 5 Listiny. V odůvodnění své stížnosti argumentuje

z větší části obdobně, jako v žalobě, resp. v předcházejícím

odvolání. Je přesvědčen, že Krajský soud v Českých Budějovicích

rozhodl v rozporu s ust. čl. 36 odst. 2 Ústavy, když vyložil ust.

§ 10 odst. 1 cit. zákona č. 357/1992 Sb. ve prospěch státu

a současně nepřihlédl k ustanovení § 20 odst. 6 písm. g) cit.

zákona ve znění zákona č. 72/1994 Sb., podle něhož od daně

z převodu nemovitostí byly osvobozeny mj. převody bytů podle

zvláštních předpisů. Rovněž namítl porušení ustanovení § 153 odst.

2 o.s.ř. Stěžovatel trvá na svém stanovisku, že cena, zjištěná ve

znaleckém posudku kombinací nákladového a výnosového způsobu, byla

zjištěna správně a v souladu se zvláštním předpisem. Vedle

argumentů uplatněných ve správní žalobě stěžovatel poukázal též na

nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1999,

sp. zn. II. ÚS 485/98

a vyjádřil přesvědčení, že stejně chybně jako ve věci, které se

týkal cit. nález Ústavního soudu, orgány veřejné moci postupovaly

i v jeho případě a tudíž že ke zdanění došlo v rozporu se zákonem.

Krajský soud v Českých Budějovicích, jako účastník řízení, ve

svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že v řízení, jež vedlo

k napadenému rozsudku, nebyla zpochybňována otázka, zda úplatný

převod podléhá zdanění, ale jednalo se pouze o to, jakou metodou

podle příslušného předpisu se pro účely zdanění stanoví tzv. cena

zjištěná podle zvláštního předpisu. Důvody, pro které zaujal

právní názor, že v daném případě nemohla být akceptována cena

stanovená kombinací nákladového a výnosového způsobu, jsou

podrobně rozvedeny v odůvodnění napadeného rozsudku. Jiná námitka

v žalobě uplatněna nebyla a tudíž žalobou napadené rozhodnutí

přezkoumával jen v rozsahu důvodů, v nichž nezákonnost spatřoval

žalobce. Neztotožňuje se s tvrzením, že v daném případě

postačovalo, když ve správní žalobě byly vylíčeny rozhodující

skutečnosti, a že tudíž nebylo třeba namítat skutečnosti uplatněné

až v ústavní stížnosti, tj. že předmětný prodej je ve smyslu ust.

§ 20 odst. 6 písm. g) zák.č. 357/1992 Sb. osvobozen od daně

z převodu nemovitostí. Řízení o žalobách je založeno na dispoziční

zásadě a soud žalobou napadené rozhodnutí nepřezkoumává ze všech

hledisek, které by přicházely v úvahu. V tomto směru poukázal na

nález Ústavního soudu

sp. zn. IV. ÚS 97/94

. Z uvedených důvodů má

zato, že svým postupem neporušil ust. § 153 o.s.ř., ani čl. 4

a 11 odst. 5 Listiny. Závěrem uvedl, že je mu nyní znám cit. nález

Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1999,

sp. zn. II. ÚS 485/98

,

a z toho důvodu nečiní návrh, jak má být v dané věci rozhodnuto.

Finanční ředitelství v Č. B., jako vedlejší účastník, ve svém

vyjádření k ústavní stížnosti uvedlo, že námitky uplatněné

stěžovatelem v ústavní stížnosti jsou de facto shodné s námitkami

vznesenými jak v odvolání, tak i v žalobě a z toho důvodu odkázal

na odůvodnění svého napadeného rozhodnutí. Je toho názoru, že

skutečnost, že stěžovatel neměl v řízení před obecným soudem ve

věci úspěch, sama o sobě nepředstavuje porušení čl. 36 odst. 1

a 2 Listiny. Námitku, že převod předmětného bytu neměl být dle §

20 odst. 6 písm.g) zákona č. 357/1992 Sb. předmětem zdanění,

stěžovatel nevznesl ani v odvolacím řízení ani v řízení před

soudem, když před těmito orgány namítal pouze způsob, kterým byla

nemovitost oceněna. Finanční ředitelství proto nepovažuje odkaz na

nález

II. ÚS 485/98

za relevantní, neboť toto rozhodnutí se týká

jen účastníků daného řízení. Vedlejší účastník proto navrhl

zamítnutí ústavní stížnosti a současně uvedl, že na ústním jednání

netrvá.

Ústavní soud si dále vyžádal spis Finančního úřadu v J. H.,

č.j. 11489/99/086960, a poté, co se seznámil se shromážděnými

podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnosti

a návrhům s ní spojeným je třeba vyhovět, a to z následujících

důvodů.

Pokud jde o namítané porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, Ústavní

soud neshledal, že by postupem obecného soudu byl stěžovatel

zkrácen na svém právu na spravedlivý proces tak, jak je

v citovaném ustanovení Listiny zaručeno a jak bylo toto právo

Ústavním soudem opakovaně v jeho ustálené judikatuře vyloženo. Již

ze samotného faktu, že ústavní stížnost směřuje proti rozsudku

Krajského soudu v Českých Budějovicích, vydanému podle části páté,

hlavy druhé o.s.ř., a tudíž že rozhodnutí správního orgánu bylo

příslušným soudem přezkoumáno, lze evidentně dovodit, že právo na

soudní přezkum správního rozhodnutí zakotvené v čl. 36 odst. 1

a 2 Listiny nebylo porušeno.

Jiná je ovšem situace, pokud jde o namítané porušení čl. 11

odst. 5 Listiny s argumentací, že v případě stěžovatele byla daň

uložena v rozporu s ustanovením § 20 odst. 6 písm. g) zákona č.

357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu

nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní soud akceptuje

vyjádření Krajského soudu v Českých Budějovicích k ústavní

stížnosti a je si vědom, že v době rozhodování finančních orgánů

a správního soudu, stěžovateli i uvedeným orgánům veřejné moci

nebyl a nemohl být znám nález Ústavního soudu ze dne 30. 11.

1999,

sp. zn. II. ÚS 485/98

. Stěžovatel ve správní žalobě ústavní

argumentaci obsaženou v odůvodnění cit. nálezu ostatně také

neuplatnil a správní soud se pochopitelně neexistující námitkou

nezabýval. S ohledem na dispoziční zásadu, kterou je správní

soudnictví ovládáno, nelze krajskému soudu vytknout, že takto

postupoval. Jinak řečeno, pokud by Ústavní soud posuzoval soudní

rozhodnutí izolovaně, byl by nucen ústavní stížnost odmítnout.

S přihlédnutím k případu jako celku je však nucen Ústavní

soud vyslovit, že napadenými rozhodnutími správních orgánů bylo

porušeno ústavně zaručené základní právo stěžovatele zakotvené

v čl. 11 odst. 5 Listiny. Tento závěr je založen na právním

názoru, který Ústavní soud zaujal v nálezu, sp. zn. II. ÚS

485/98, ze dne 30.11.1999, tedy na výkladu závaznosti "poznámek

pod čarou" v právním předpisu. Na odůvodnění tohoto nálezu proto

senát odkazuje s tím, že ke zdanění nedošlo na základě zákona.

Vzhledem k tomu, že rozhodnutí správce daně trpí stejnými

nedostatky, jako rozhodnutí ve výše uvedené věci (a v řadě dalších

věcí, kde bylo Ústavním soudem rozhodnuto obdobně), nepovažoval

senát, zejména z důvodů procesní ekonomie, za vhodné, aby zjevná

nezákonnost rozhodnutí musela být řešena postupem podle části páté

zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění

pozdějších předpisů.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu

nezbylo, než podle ust. § 82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.,

o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrhu zcela

vyhovět a napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci podle § 82 odst.

3 písm. a) cit. zákona zrušit, aniž by se zabýval dalšími

tvrzeními uvedenými v ústavní stížnosti.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 12. září 2000