III.ÚS 743/2000 · Ústavní soud České republiky

III. ÚS 743/2000

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. V.,

zastoupeného Mgr. M. M., advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. dubna 2000, sp. zn. 58 Co 50/2000, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 23. června 1999, sp. zn. P 48/96, mimo ústní jednání dne 4. dubna 2001 soudcem zpravodajem JUDr.Vlastimilem Ševčíkem, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel se svým podáním ze dne 18. 12. 2000 domáhá zrušení rozsudků Městského soudu v Praze ze dne 19. dubna 2000 (58 Co 50/2000-307) a Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 23. června 1999 (P 48/96), kterými se nezl. N. V., nar. 25. 11. 1992, svěřuje do péče manželů V. V. a ing. K. V. Ústavní stížnost odůvodnil tím, že podle jeho přesvědčení postupem obecných soudů byla porušena ústavně zaručená práva, ale současně též příslušná ustanovení Úmluvy o právech dítěte ze dne 20. 11. 1989, která pro Českou republiku vstoupila v platnost dne 2. 9. 1990. Postupem soudů tak došlo k porušení

čl. 4 Listiny základních lidských práv a svobod, čl. 95 odst.2 a čl. 96 Ústavy ČR.

Ústavní soud se především soustředil na otázku, zda jsou v posuzované věci splněny po formální stránce podmínky pro jejich přezkum. Dle § 72 odst. 1 písm. a) zák. č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákona) jsou ústavní stížnost oprávněni podat fyzická nebo právnická osoba [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručená ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou dle čl.10 Ústavy. V takových případech proto 60denní lhůta pro podání ústavní stížnosti plyne ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Jestliže stěžovatel proti rozsudku odvolacího soud doručenému dne 8. června 2000 ústavní stížnost podal 18. prosince 2000, je zřejmé, že takto podaná ústavní stížnost byla podána po zákonem stanovené lhůtě a jako taková je nepřípustná, a proto o ní bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§ 43 odst. 1 písm. b) zákona], aniž by se jevilo účelné vésti stěžovatele k odstranění formálních vad ve vykázané plné moci jeho zástupkyně (§ 31 odst. 1 zákona).

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 4. dubna 2001