III.ÚS 687/2000 · Ústavní soud České republiky

III. ÚS 687/2000

Ústavní soud rozhodl dne 8. března 2001, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera, soudců JUDr. Vlastimila Ševčíka a JUDr. Vladimíra Jurky, ve věci ústavní stížnosti Z. V., zastoupeného JUDr. J. H., advokátkou, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. září 2000, sp. zn. 11 Co 396+397/2000, t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Navrhovatel, který se domáhal zrušení výše označeného rozhodnutí soudu, odůvodňoval ústavní stížnost tím, že podle jeho přesvědčení bylo v jeho věci postupováno v rozporu s čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Uvedl, že Obvodní soud pro Prahu 4 přiznal dne 13. června 2000 znalci znalečné za vypracování znaleckého posudku, přičemž proti jednání znalce vznesl námitky stejně jako proti výši znalečného, která byla stanovena částkou nesrozumitelnou, zmatečnou, neprůhlednou, nelogickou, irelevantní a neplatnou. Pokud jde o rozhodnutí, kterým mu byl ustanoven opatrovník, a to advokát JUDr. M. K., i to považuje za šikanózní a diskriminující. I když uvedené námitky vznesl v odvolání, nebylo mu vyhověno, Městský soud v Praze napadená rozhodnutí potvrdil.

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy [§ 72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

Z obsahu usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 7 C 155/89 bylo zjištěno, že označený soud dne 14. června 2000 ustanovil stěžovateli opatrovníka, když dospěl k závěru, že ten není schopen před soudem samostatně jednat, o čemž svědčí obsah nesrozumitelných podání a vyjádření. Městský soud v Praze usnesením č. j. 11 Co 396+397/2000-931 dne 14. září 2000 rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil, když i on shledal, že stěžovatel není schopen se srozumitelně vyjadřovat, adekvátně reagovat na pokyny soudu, vnímat průběh řízení, a že proto soud I. stupně aplikoval ustanovení § 29 odst. 1 občanského soudního řádu důvodně a v zájmu účastníka.

Pokud jde o rozhodnutí, kterým byla přiznána znalci odměna za podaný znalecký posudek, bylo tak učiněno s poukazem na vyhl. č. 37/1967 Sb. Soud I. stupně v odůvodnění usnesení uvedl, za kolik hodin a v jaké výši odměnu přiznává, odvolací soud ji pak uznal za odpovídající jak obsahu posudku tak příslušnému právními předpisu.

Ústavní soud z rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 14. září 2000 neshledal zásah do práv, jichž se stěžovatel v návrhu dovolává, nebylo zjištěno, že by se obecné soudy v předmětné věci dostaly do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu. Proto byl návrh jako zjevně neopodstatněný dle § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnut.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně 8. března 2001