III.ÚS 419/2000 · Ústavní soud České republiky

III. ÚS 419/2000

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Bytového družstva Ž., zastoupeného doc. JUDr. A. G., CSc., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne

16. května 2000, sp. zn. 28 Cdo 37/99, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne

22. dubna 1998, sp. zn. 39 Co 513/97, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne

15. ledna 1997, sp. zn. 8 C 65/92, mimo ústní jednání dne 11. 10. 2000 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností brojí stěžovatel proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne

22. dubna 1998 (39 Co 513/97), jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 15. ledna 1997 (8 C 65/92), ukládající stěžovateli (v původním řízení žalovanému) povinnost uzavřít s vedlejšími účastníky (v původním řízení žalobci) dohodu o vydání nemovitostí tak, jak byla v žalobě označena a popsána. Ústavní stížnost stěžovatel doplnil následným podáním ze dne 10. 7. 2000, v němž se domáhá také zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. května 2000 (28 Cdo 37/99), kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti označenému rozsudku Městského soudu v Praze. V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že označenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo plynoucí z čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť "vlastnické právo všech vlastníků má dle tohoto článku Listiny základních práv a svobod stejný zákonný obsah a ochranu". Ve zbytku stěžovatel tvrdí také porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod, porušení ústavně zaručeného dědického práva dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a konečně také porušení čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, dle něhož "vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu" a dovozuje, že označenými rozhodnutími obecných soudů došlo de iure i de facto "k vyvlastnění majetku bez náhrady".

Ústavní stížnost je nepřípustná.

Ústavní stížnost může podat fyzická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem a mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR [§ 72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona].

Ze záznamu kanceláře Ústavního soudu je patrno, že pod

sp. zn. IV. ÚS 415/98

je před Ústavním soudem vedena ústavní stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn.

39 Co 513/97 a Obvodního soudu pro Prahu 3 sp. zn. 8 C 65/92, takže jde o ústavní stížnost proti rozhodnutím obecných soudů shodným s touto ústavní stížností.

V souladu s ustanovením § 63 zákona se pro řízení před Ústavním soudem přiměřeně použije ustanovení občanského soudního řádu a předpisy vydané k jeho provedení.

Dle ustanovení § 83 o. s. ř. (zák. č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů) brání zahájení řízení tomu, aby o téže věci probíhalo u soudu jiné řízení (překážka litispendence); protože před Ústavním soudem bylo zahájeno již řízení ve věci ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 39 Co 513/97 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 sp. zn. 8 C 65/92, brání toto zahájené řízení tomu, aby před Ústavním soudem bylo vedeno další řízení proti týmž rozsudkům, a proto podaná ústavní stížnost stěžovatele byla posouzena jako nepřípustná [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona] a bylo o ní rozhodnuto odmítavým výrokem.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 11. října 2000