Legislator Case Law & Legislation
III.ÚS 362/2000 ECLI:CZ:US:2000:3.US.362.2000 AI generated

III.ÚS 362/2000 · Ústavní soud České republiky

Case Number III.ÚS 362/2000
Court / Authority
Jurisdiction Czech Republic (CZ)
Decision Date

Legislator summary

AI generated

Ústavní soud rozhodl dne 27. září 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů B. a ing. R. Š., obou zastoupených JUDr. P. G., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. března 2000, sp. zn. 22 Cdo 2053/98, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne

Legislator headnote

AI generated

III.ÚS 362/2000 · Ústavní soud České republiky: května 1998 (19 Co 465/97-43) a konečně rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 29. května 1997 (3 C 74/95-22) a tvrdí, že těmito rozsudky bylo porušeno jejich ústavně zaručené základní právo dle čl. 11 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod; aniž by blíže, mimo polemiku s právními závěry obecných soudů, uvedli, v čem porušení označených ústavně zaručených základních práv a svobod spatřují, navrhli, aby Ústavní soud svým nálezem ústavní stížností napadená rozhodnutí (viz vpředu) zrušil.

Need to analyze how this precedent applies to your matter?

Cross-reference this judgment against statutes, commentaries, and subsequent citing case law inside Legislator AI.

Open in Legislator →

Full text

III. ÚS 362/2000

Ústavní soud rozhodl dne 27. září 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů B. a ing. R. Š., obou zastoupených JUDr. P. G., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. března 2000, sp. zn. 22 Cdo 2053/98, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne

6. května 1998, sp. zn. 19 Co 465/97, a rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne

29. května 1997, sp. zn. 3 C 74/95, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelé brojí ústavní stížností proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. března 2000 (22 Cdo 2053/98-60), rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne

6. května 1998 (19 Co 465/97-43) a konečně rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 29. května 1997 (3 C 74/95-22) a tvrdí, že těmito rozsudky bylo porušeno jejich ústavně zaručené základní právo dle čl. 11 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod; aniž by blíže, mimo polemiku s právními závěry obecných soudů, uvedli, v čem porušení označených ústavně zaručených základních práv a svobod spatřují, navrhli, aby Ústavní soud svým nálezem ústavní stížností napadená rozhodnutí (viz vpředu) zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již dříve ve své judikatuře vyložil, za jakých podmínek a jakých okolností je oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, popřípadě jak se tato jeho pravomoc projevuje ve vztahu k důkaznímu řízení provedenému před těmito soudy a kdy shledává svoji pravomoc hodnotit dokazování provedené obecnými soudy (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 61/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 10, Praha 1995). Ústavní soud neshledal v posuzované ústavní stížnosti z ústavněprávního hlediska důvod ke zrušení stěžovateli napadených rozhodnutí, neboť jde o rozhodnutí, která vychází ze zásad daných ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu.

Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti namítají porušení čl. 11 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod, aniž by svá tvrzení zdůvodnili; za porušení označených práv však nelze považovat pouhou právní polemiku s právními závěry obecných soudů, opírající se o názor stěžovatelů, že v jejich žalobě nebyla obecnými soudy poskytnuta náležitá pozornost a tato byla zamítnuta jen proto, že obecné soudy posoudily předchozí správní řízení, ve kterém byla stejná otázka řešena, za řízení, kterým dostatečným způsobem byla otázka ochrany vlastnického práva řešena. Porušení označených článků Listiny základních práv a svobod tak stěžovatelé spatřují výhradně v tom, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebylo vyhověno jejich žalobnímu návrhu.

Ústavní soud neshledal, že by postupem obecných soudů byli stěžovatelé zkráceni na svém právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1, 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) ani na svém právu dle čl. 37 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Tvrdí-li totiž stěžovatelé, že obecné soudy, jako orgány veřejné moci, je zkrátily na jejich právu tím, že jim neposkytly ochranu spočívající v tom, že nevyhověly jejich žalobnímu návrhu, pak takovéto tvrzení shledal Ústavní soud jako pouhou polemiku s právními závěry obecných soudů, a proto stěžovatele odkazuje na ustálenou judikaturu Ústavního soudu ve vztahu k pojmu stanoveného postupu (spravedlivého procesu), zakotveném v hlavě páté Listiny základních práv a svobod (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994 a další).

Z uvedených důvodů proto posuzovaná ústavní stížnost byla shledána jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti plyne jak z ustálené judikatury Ústavního soudu, na niž bylo příkladmo poukázáno, tak z povahy důvodů, jak byly shora vyloženy. O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti proto bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb.,

ve znění pozdějších předpisů ).

V Brně dne 27. září 2000