III.ÚS 296/2000 · Ústavní soud České republiky

III. ÚS 296/2000

Ústavní soud rozhodl dne 19. října 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Stavebního bytového družstva Č. B., zastoupeného JUDr. B.B., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. února 2000, sp. zn. 6 Co 313/2000, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1,

§ 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel pravomocný rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. února 2000 (6 Co 313/2000-190) a tvrdil, že jím jmenovaný soud porušil jeho ústavně zaručená práva plynoucí z čl. 4 odst. 1 a z čl. 11 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod a obdobně též z čl. 6 odst. 1 Úmluvy

o ochraně lidských práv a základních svobod; podle odůvodnění ústavní stížnosti k porušení označených práv došlo tím, že obecné soudy zavázaly stěžovatele v intencích zákona

o mimosoudních rehabilitacích (č. 87/1991 Sb.) k vydání (blíže popsaných a označených) nemovitostí, ačkoli - stručně shrnuto - nebyly pro to splněny zákonem stanovení podmínky, zejména jestliže stavba (dům) provedenými stavebními úpravami ztratila svůj původně stavebnětechnický charakter. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud rozhodnutí obecného soudu, jak vpředu je označeno, svým nálezem zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Z odůvodnění rozhodnutí obecného soudu jako soudu odvolacího se podává, že obecné soudy obou stupňů náležitým a zákonu odpovídajícím způsobem zjistily skutkový základ stěžovatelovy věci (ten ostatně ani v opravném řízení ani ústavní stížností není napaden) a že právní závěry, k nimž na tomto základě dospěly, vyložily dostatečným a zákonem přikázaným způsobem (§ 157 odst. 2 o. s. ř.), a že ve svých rozhodnutích přihlédly ke všem (s ústavní stížností shodným) námitkám, jak v řízení před nimi byly stěžovatelem jako žalovaným vzneseny.

Odůvodnění ústavní stížnosti, jakkoli je obsáhlé, opakuje již obecnými soudy posouzené námitky směřující jak vůči zákonným znakům tísně a nápadně nevýhodných podmínek, tak vůči závěrům obecných soudů stran tvrzení o ztrátě původního stavebnětechnického charakteru domu (§ 8 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb.), a tak svou podstatou, nadto jako jen opakovaná polemika s rozhodovacími důvody obecných soudů, míří vůči věcné správnosti či legalitě jejich rozhodnutí a usiluje tak o přezkum, který - jak Ústavní soud již dříve a opakovaně vyložil (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995) - mu nepřísluší.

Na tomto závěru nemůže nic změnit ani odkaz stěžovatele na nálezy Ústavního soudu (ve věci IV. ÚS 68/94, příp.

II. ÚS 135/93

), a to nejen pro v podstatě zcela odlišný charakter posuzované ústavní stížnosti, ale také pro stěžovatelem nekonstitentní výklad čl. 11 Listiny základních práv a svobod, neboť řádně a zákonně uplatněný restituční nárok ani z hlediska ústavních kautel vlastnického práva a jeho ochrany nelze pokládat ani při "celistvé jeho aplikaci" za akt (postup) vlastnictví zneužívajícího práv druhých a na jejich újmu nebo stojící v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy.

Z důvodů takto rozvedených byla stěžovatelova ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána především ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak příkladmo bylo na ni poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 19. října 2000